Ty stejné pocity jsem prožívala dlouho po smrti svého tatínka, s jehož odchodem jsem absolutně nepočítala a brala jej jako neskutečně hrůzný sen... A také, hlavně po přečtení knihy Život po životě jsem se uklidňovala tím, že se opět shledáme a tak nějak jsem se snad i na smrt těšila. Je to už dva roky, bolest přetrvává, ale jak život běží, tak si člověk i trochu zvyká...
In reply to ...taky se mi navzdy vypalila by Anonym (neověřeno)