Milá Pavlo
protoze jsem prozila to co Vy, tak Vam rozumim. Cítím se presne tak jako Vy. Nebyla jsem se svym mužem tak dlouho jako Vy, ale udělal pro mne a me deti tolik, že na to nezapomenu do konce svého života . Moc mi chybi , cítila jsem se s nim bezpecne, se vším si věděl rady a vzdy jsem u něj našla zastání. Po rok a půl trvajícím boji s tou nejhorší nemoci mi zemřel 9.1.2018 doma v náručí, protoze jsem s nim chtěla byt do poslední chvile. Prestala jsem chodit do prace a skoro tři měsíce s nim byla doma a starala se o něho. Bez pomoci mobilního hospice bych poslední dny nezvládla. Bylo to hrozne a tato nejsmutnější životní zkušenost, jako je byt součástí umírání milovaného muže mi zcela ovládla život az do současnosti. Také chodím do prace, mam už dospele syny, ale mají sve životy a syny mého muže zajímalo jenom dědictví. Snažím se žit a myslet na lepší budoucnost a když už si myslím že je lépe tak mi něco připomene muže , třeba jídlo co měl rád nebo písnička kterou si prozpevoval když byl šťastný a dobre se bavil a je to v háji. Někdy když je mi smutno musim vypadnout z bytu kde vidim na kazdym kousků otisk jeho šikovných rukou a jdu se projít do nedalekého obchoďáku a zajdu na kávu jen abych byla mezi lidmi. Nikomu to neříkám, jste první , protoze jak jste napsala, kdo neprozil nepochopí.
Když budete chtít ozvete se mi, můžeme si napsat, popovídat a zkusit si vzajemne zmírnit smutek nad ztrátou milovaného muže. Musíme žit dal pro sve deti a lidi, kteří nás mají rádi.
Ivo
