Přidat komentář

Reagujete na příspěvek

Michaela Kočí
  (kontaktovat autora příběhu)
30. prosince 2018
Milá Libuško,

vůbec se netrapte řečmi a skutky jiných lidí. Sama dobře víte, že lidé říkají a dělají věci , které se jim hodí. Je to normální, sama s tím bojuji, abych říkala dělala věci, které jsou dobré a správné a ne ty co jsou mi prospěšné. Řekla jsem si přesně to , co Vlastík: Kde byli, když jste potřebovala pomoci s tou šílenou dřinou, nekončící rutinou, stereotypem , který tak ubíjí? Kde byli, když jste zoufalá a v těch nejhorších chvílích, které mohou ženu potkat
( a tou smrt dítěte jednoznačně je) sama lítala po úřadech a zařizovala pohřeb a tisíc věcí okolo. Místo toho, abyste si sedla a tu strašlivou únavu a bolest vyplakala? A oni po vás ještě budou plivat jedovaté řeči a pomluvy ? Sami by si zasloužili poplivat, ale to neuděláte, protože jste moudrá žena a víte to o těch božích mlýnech.
Já obdivuji moudré Tibeťany, kteří po smrti tělo mrtvého rozsekají na kousky a nabídnou je hladovým dravým ptákům. Po ztrátě duše je to jen mrtvé maso, které, ale může nakrmit hladové ptáky, také živé tvory. Sama bych si takový pohřeb pro sebe moc přála. Vy jste jen rozprášila popel do moře, udělala jste jak jste to sama cítila nejlíp a zato si zasloužíte úctu, obdiv, jste opravdu silná žena, každý to nezvládne. A jako silná žena si jich nevšímejte, pokud jste hodně silná, tak jim odpusťte, zachovali se strašně, ale jednou svůj omyl poznají a procítí a bude to sakra bolet.
S úctou
Michaela

Napište svoji reakci

Zadejte jméno nebo přezdívku.
Mohou vás čtenáři příběhu kontaktovat?