Jsou to už dva roky kdy jsem držela tvou chladnou dlaň na mé tváři a slzy kanuly na postel ve které si ležela, doma.. Duše odletěla otevřeným oknem a nastala bolest ... nechtěla jsem tu ruku pustit a dlouho jsem skoro ležela schoulená tak abych ti byla nablízku, věděla jsem že už nic nebude jako dřív, že už mě nikdo nepohladí tak jako ty , že právě odešla na věčnost bytost jež mě bezmezně milovala,ktera by dala život za mě.... dala bych ho i já za ní..
Je to 2 roky a bolest je stále stejná, jen slzy polykám tak aby si lidi nevšimli, brečím schovaná ve tmě pokoje , lidem radím jak být silní a přitom se cítím tak moc zlomená... v dny volna jen ležím, mezi lidi nechodím když nemusím , jsem zavřená uvnitř sebe se svojí bolestí, protože jedinej člověk který mě viděl plakat a uměl mi pomoct kdyz jsem byla na kolenou , byla moje maminka která tu není...
Maska s úsměvem na tváři, pevný postoj s širokými rameny mizí každý den když všichni odejdou....
Chybí mi moje maminka ....