Ty poslední okamžiky o kterých píšete jsem prožila s mojí milovanou maminkou (72) v únoru. Asi nikdy je nevymažeme z paměti. Ale jsem za to nesmírně vděčná, protože jsem viděla ten klid a pokoj maminky a to nám nikdo nevezme. I dnes brečím skoro každý den a zvládám starost o tatínka a práci ... i obyčejný život jen díky antidepresivům. A to se nepokládám, za nějakého "slabocha". Ale ztráta milovaného člověka je natolik hluboká rána, že se za slzy a za odbornou pomoc nestydím. Chybí mi a chybět nikdy nepřestane, ale ani ona by si nepřála (a věřím že i Váš tatínek) abychom přestaly žít. Podporujte se s maminkou , dá vám to sílu. Moc bych Vám (i sobě) to ze srdce přála. Držte se!!!!
