Moje maminka musela odejít z domu který spolu s mým tatínkem postavili.Tatínek zemřel v 64 letech, dům dala bratrovi, přestože si taťka přál, aby ten co zůstane měl svoji polovinu. Bratr dům zastavil v bance pro podnikání své manželky a nakonec mamku vyhodil...šla ke mě, byla u mě od roku 2013 a bohužel letos v dubnu zemřela.Začátky u nás pro ni byly zlé, plakala, stýskala si a přestože se tu měla dobře, měla svoji místnost, doma měla stále jinde.Trpěla demencí, její stav ji postupně dával zhoršoval, pak už to nebyla ona, nemluvila, hubla, jen mě ke konci hladila po ruce.Byly velké problémy s počůráváním, pokakáváním, někdy mě už také ujely nervy a třeba jsem i nadávala, když si svlékla pleny a dělala to jedno buď.
Večer před smrtí jsem s ní byla než usnula, říkala jsem ji slova lásky, jak ji mám ráda, děkuji ji za vše, jak když to člověk tuší, v noci jsem se na mamku byla podívat, krásně spala, oddychovala, ale ráno v 8 hodin už nedýchala, byla teplá, jen špičku nosu měla chladnější, tolik lituju, že jsem ji nedržela v náručí, že malým okamžikem jsem její odchod propásla.Je mi po ní hrozně smutno, nevyrovnala jsem se s jejím odchodem, udělala bych nemožné jen kdybych ji měla tu moji maminku hodnou milovanou...to ale člověk pozná, až když ten člověk není.No a bratr zemřel za 4 měsíce po ní, minulý týden jsme ho pohřbili, odešel aniž bychom se smířili a to je další věc co mě trápí a bolí.
Moji milí rodiče a bráško, denně na Vás s láskou vzpomínám, posílám modlitbu za Vaše duše, ale ta moje mě bolí....Važte si rodičů a dokud jim to můžete říkat, jste šťastní lidé......