Můj manžel byl skvělý chlap, ale neuměl se vyrovnávat s nespravedlností. Manželova maminka i sestra bojují s depresemi též, ale jako ženy a matky to zvládají...jejich děti je popohání k životu. Bohužel můj manžel si všechny křivdy světa ukládal do "kapsičky", nerelaxoval, nesportoval a nedokázal dostat stres s těla, práce byl jeho život.
Měl dva stavy depresí. Jeden kdy jen ležel a klepal se, brečel. Uklidňovala jsem ho jak malého chlapce. A pak měl druhý stav, ten horší, agresivní až děsivý, ten ho popadal v noci. Byl zlý, sprostě mluvil na sebe do zrcadla, nadával mi, řval na děti, vztáhl i na mě ruku, a pak jako kdyby se probral a plakal. Nemohla jsem v noci spát. Věděla jsem, že je vzhůru, chodil v noci po domě. Jednou jsem si vedle něho lehla a ucítila jsem jak je horký, moc jsem se ho bála, jako kdyby mi chtěl ublížit a přitom mě miloval. Našla jsem ho jak čichá k mému oblečení, dělal zvláštní věci....věci, které mě a děti děsily. Našla jsem mu psychiatra, ale odmítl tam jít. Nakonec jeho kolegové z práce ho odvezli na psychiatrii. Volal mi, že ho musím z psychiatrie odvézt na reverz, ale já nemohla. Jako kdybych měla svázané ruce. Bála jsem se ho. Celé roky jsem mu dávala cit, lásku, utěšovala, ale z jeho strany tyto city nepřicházely. Vše bylo důležitější než naše rodina....důležitá byla práce, kamarádi, všem rád pomáhal.
Když jsem mu volala do nemocnice, jeho hlas byl v pořádku a shodli jsme se na všem. Přijela jsem za ním do nemocnice a byl naprosto jiný, v depresi, ve výčitkách, že mu nechci pomoci. Vždy jsem mu odpověděla, že chráním děti, a taky jsem už nechtěla zažít ty děsivé noci, kdy stál se zbraní u hlavy, kdy se oběsil v domě a lano se s ním utrhlo, už jsem to nechtěla zažívat. Rozhodla jsem se toto ukončit a opustit manžela, který považoval léčbu za něco proti sobě, proti kariéře a vůbec nevnímal, že máme děti. Moc jsem ho milovala, ale jeho druhá tvář budila ve mě obavy. Slíbila jsem mu, že se vždy o něho postarám, ale musí se léčit. Manžel z psychiatrie byl propuštěn a dva dny na to se mu jeho pátý pokus jak odejít z tohoto světa podařil. Nechal mě tady se syny. Jeho dopis na rozloučenou byl jeho druhý velmi sobecký pohled. I přes všechno mi moc chybí. Děti nepláčou, jako by se jim ulevilo a já jsem zmatená. Přála bych si, aby žil. Přála bych si s ním mluvit, pohladit ho a zase ho uklidňovat, že vše bude dobré. Po jeho smrti jsem měla pocit, že se zlobí na sebe, že se mu to podařilo. Jeho poslední slova ke mě byla: "Moc jsem Ti ublížil a Ty nevíš ani jak, a přesto přijdeš a pohladíš mě". Nevím jak dlouho bude trvat než ta bolest přebolí. Děti jsou mojí oporou, ale i bolestí. Dívám se na syny a v obavách si přeji, aby ani jeden nezdědil po svém tátovi tyto deprese. Přinutit člověka s depresí, aby došel k lékaři je velmi těžké a to především, pokud jeho chování je jako kdyby tu stály dvě osoby v jednom těle a vždy přes den hodná a v noci děsivá.
I přes vše mi chybí.