Ahoj Emi, přesně jak píšeš kdo nezažil nepochopí, přijít o svého blízkého je velice bolestivé. Je to všechno o pocitech a nám nezbývá nic jiného než se s tím poprat. Prošla jsem fázema, že já musím něco udělat, nebo že jsem měla udělat něco jinak, ale vím že to nebylo možné, poté zlost na lékaře... Maminka byla 5 dní v hospicu a už ani nemluvila, nepila a den před její smrtí byl zoufalství, držela jsem ji za ruku a v duchu k ní promlouvala (s láskou jí děkovala za všechno a prosila ji ať se dál už netrápí) náhle se náš tep propojil jako by jsme byly jedno tělo, nikdy dříve jsem nic silnějšího necítila. Druhý den ráno nám volali že maminka zemřela, ještě se sestrou jsem se s ní šla rozloučit. Emi nevěřila bych tomu, ale maminka se lehce usmívala a vypadala tak klidně.. Milovala svoji babičku a já věřím že je tam někde s ní.. A my musíme jít dál, i když ten pocit v srdíčku si ponesem pořád, jen čas to trochu otupí. Emi ptáš se co mi pomohlo, je to velmi individuální každý to prožívá jinak. Je mi 35 let a mám dvě devítileté holky a manžela. Takže nejvíce mi pomáhá rodina, manžel mě podržel, všechny útrapy jsme prožily se sestrou že jsem v tom nebyla sama, v práci kamarádce zemřela taky maminka takže přesně věděla co prožívám, tak nejvíc asi právě to. Jinak běžné fungování v rodině, práce, děti.. Ale jsou dny kdy si popláču. Jak píšeš také jsem měla pocit maminčiny přítomnosti, nikdo neví co je mezi nebem a zemí. Takže jestli ti můžu poradit buď s mamkou, kamarády s někým kdo je ti blízký a mluv o svých myšlenkách a pocitech a klidně i plakej časem to bude lepší. Jestli chceš jsem i na fb Veronika Frintová (černobílá fotka), klidně můžeš napsat. Drž se Emi.
In reply to Veroniko, děkuji Ti. Taky je by Anonym (neověřeno)