Můj příběh začíná tím, že jsem byla unavená - fyzicky a v dnešní době i psychycky. Strach o zrátu zaměstnání ..Navíc v době, kdy můj manžel chtěl rozvod ..a já se s tím prala.
Jsem zvyklá na dost pohybu, ale najednou jsem měla pocit, že nemohu dojít ani na zastávku busu, ani v práci na toaletu ... o pohybu venku ani nemluvím. Jelikož mi bude 50, přičítala jsem vše věku, vyšší váze ( projevil se přechod - ale obézní jsem nebyla ), potom horkému počasí ... Tyto příznaky trvaly asi 5-6 dnů, nejdem typ, který by hned vyhledával doktora.
Když se mi dýchání zhoršilo, a to šlo rychle - v rozmezí hodiny, můj syn mne naložil a dovezl do nemocnice na internu ( bydlíme vedle ), měl strach, že mám infarkt.
Tam jsem již téměř nemohla dýchat, bolest na prsou byla veliká a již jsem moc nevnímala. Srdce se jim zdálo v pořádku, nabrali hodně krve .. a dle jedné sestřičky, která to jistě myslela dobře ...jsem prodělala psychycký šok, dali mi pytlík, do kterého bych dýchala, abych se zklidnila. Pokoušela jsem se o to hodinu a půl .. v čekárně, syn vedle mně ..když najednou přiběhli s výsledky krve, konečně jsem dostala kyslík a dozvěděla jsem se , že jde o masivní plicní embolii. Záchranka mne pak dovezla na CT plic, kde se potvrdila masivní oboustranná plicní embolie , a následně na kardiologii, kde mě začali léčit.
Po 14 dnech jsem doma, beru Eliquis, řekli mi, že minimální doba léčení je čtvrt roku, spíš mám prý počítat s půlrokem.
Ráda bych zažila něčí podobný příběh, jestli se opravdu musí léčit takovou dobu ... dostala jsem se do situace, kdy jsem doma z nemocnice .. ale psychika je pryč .... prosím, kdo má podobnou zkušenost , podělte se. Díky.