Přidat komentář

...asi máme hodně společné...já kvůli manželově nemoci studium před státnicí složila, byl to takový tlak, že hrozilo, že se zhroutím i já. Myslela jsem si, že je to moje prohra, co řeknu v práci.., v mém postavení bez titulu...a nestalo se nic ;-). Začali jsme mezi sebou víc komunikovat a i když manžel je de-facto je jen na preventivní anti-epileptické léčbě, šťourání v hlavě za účelem odebrání vzorku jsme odmítli, když další postup nebyl žádný, tak že nádor žije s námi a my ho přijali.
Mluvte spolu proberte nemoc od začátku do konce a naučte se s ní žít. Vím, že manžel na mne visí, že jediné rozhodnutí co se týká nemoci, beze mne neudělá a druhé straně je strašně zlý. Víc jak 20ti leté manželství, které mělo docela hezký vztah najednou je pryč. Je prázdno a tma..karty radí nečekat na konec, najít si někoho , kdo má podobné problémy, vzít ho do společnosti, občas si do ní vyjít i sama, aby neměl jistotu v mé poslušnosti a víc si mne vážil. Je to tak. Ráda pomohu, ale moc dobře vím, že můj hlavní úkol je život prožít, nezahodit...tak se snažím a zdolávám překážky, aby ten můj, až se ohlédnu zpět, mohla jsem říct, udělala jsem to dobře...Jsme tady jenom na návštěvě.