Taky mě zůstalo,možná, méně než půl.
Manžel mě opustil před půl rokem,dnes by oslavil šedesáté čtvrté narozeniny. Odešel rychle,nečekaně a z toho šoku jsem se ještě nevzpamatovala.Odešel po 3 týdnech od zjištění diagnozy-neléčitelná,velice agresivní forma rakoviny.Poprvé od té doby jsem byla sama nakupovat-kytici na jeho hrob.Také jsem tak trochu schopná urovnat si myšlenky o tom,co se vůbec stalo.Žili jsme spolu 45 let a prožili hodně krásného ,někdy i toho horšího,překonali jsme spolu 2 roky vojny,já doma s dítětem,on v kasárnách,pak přišly pracovní povinnosti,manžel studoval a domů jezdil jen na víkendy-já opět sama ,ale už se dvěma dětmi.Byly doby krásné,ale i ty horší,kdy jsem to chtěla všechno zabalit.Děti začaly odrůstat,měli jsme více času na sebe,ušetřilo se i sem tam na nějakou dovolenou a život se zdál nekonečný.Před pár lety jsme si postavili malý domek,na důchod,aby jsme nemuseli koukat z oken paneláku ale měli i na důchodě co dělat.Teď,kdy jsem tu sama,přemýšlím co se svým životem.Žili jsme jenom pro sebe,nikoho jsme nepotřebovali,sami jsme si vystačili,přátel moc nebylo a někteří jsou již také u Pána.Jsem tu sama se svým smutkem,nemám s kým promluvit,raději se straním lidí,málokdo pochopí,jak mi je.Prošla jsem si podle psychologů všemi fázemi,ale ta poslední-smíření se s osudem nepřichází a nepřichází.Synové mi sem tam pomůžou,ale mají svůj život a spojit moje zoufalství se svým životem po nich ani nechci.Někdo by řekl-máš všechno dům,zahradu,auto -žij,ale jak ?Nic mě nebaví,u žádné práce nevydržím,nic nedodělám.Někdy je to na zbláznění,nejhorší jsou večery a dny,kdy je špatné počasí,nevím,co je to deprese,nikdy jsem je nezažila,ale teď se v nich zřejmě utápím.Odešel mi člověk,kterého jsem milovala ,kamarád,i chlap,který mě ,jak se říká,dokázal postavit do latě.A jak píšete,učím se žít sama,bloudím prázdným domem a hledám odpovědi na mé otázky a není kdo by odpovídal.
