Panní Anno, dovoluji si reagovat na Váš smutný příběh. Také jsem sem několikrát psala, abych se trochu vypsala ze svého trápení. Prožívám zoufalé období, již 20.měsíc po úmrtí mého manžela a snad každý den je to stále horší. Jsem už stará, v důchodu a ne úplně zdravá. S manželem jsme prožili 56let moc pěkného manželství. Před 3roky se vrátila manželovi polyneuropatie po 20letech. Ztratil cit v rukou a nohou, nemohl chodit, jen pár kroků pomocí f.holí. Ale díky dobré péči neurologů, rehabilitačnímu oddělení a hlavně jeho poctivému cvičení, chůzí s chodítkem, pomocí holí, jízdě na rotopedu, chůzí po schodech a samozřejmě léků, dostal se do formy, že jsme mohli chodit na procházky i mohl řídit auto . Jak jsme byli šťastni, že můžeme zajet na naši milovanou chatu. Bohužel jedna lékařka přehlédla medikaci, kterou měl manžel nastavenou a přidala lék, který způsobil veliký problěm. V nejhorší době řádění Covidu musel manžel do nemocnice. Po 3 dnech byl propuštěn, ale s nákazou Covidem, i já se nakazila. Pro těžší průběh musel zpět do oné soukromé nemocnice/ spádově tam patříme/. My jsme vždy chránili sebe i okolí, dcery nám nosily nákupy před dveře. Bohužel tam manžel po týdnu zemřel. I když měl svůj věk, nebýt toho omylu, mohl tady ještě nějaký čas být. Jsem chodící troska, strašně se trápím, i když máme hodné dcery a vnoučata, prázdné místo po mém manželovi nelze nikým nahradit. Všem nám všem hrozně moc schází. Samozřejmě každý jednou odejdeme, ale takový zlý konec si můj milovaný manžel nezasloužil
Zdravím a přeji Vám zvládat to zlé období. Hana .
In reply to Milá Vlaďko,už jsem tady by Anonym (neověřeno)