Tak jsem zase tady. Jak se krátí dny a člověk sedí mezi čtyřmi stěnami, je těžší a těžší odolávat smutným myšlenkám.
Řekněte mi, milé přítelkyně, jak se vyrovnáváte s tlaky okolí, abyste odhodily chmury? Víte, já jsem třeba "vplula" do černého šatníku a dodnes se ho nedokážu zbavit. Nikdo v mém okolí nechápe, že když se ráno vzbudím, moje první myšlenka je "on tu není". A potom stojím před skříní - a mám si obléct něco barevného?! Ne, ráno je ten svět nejčernější. A hlavně - každá blůza, svetřík z doby "předtím" mě týrá vzpomínkou. A koupit si něco barevného? To mi nejde - stojím v obchodě a barevné stojany jako by říkaly "nic se nestalo". Ale to není pravda, můj svět je pořád černý....
Anebo - zazlívají mi, chodím denně na hřbitov zapalovat svíčku. Neumím si představit, že bych mu nešla říct, že na něj myslím!
Jedna sestra si asi myslí, že mi pomůže, když občas utrousí "on taky nebyl dokonalý". To je nejtěžší zkouška mého sebeovládání, protože vím, že si nemůžu dovolit rozbít vztahy v rodině. Ale nejradši bych ji "hnala svinským krokem".
Máte taky takové trable?
In reply to Jak já Vás Blani chápu,přesně by Anonym (neověřeno)