Čekají mne letos už třetí Vánoce bez milovaného manžela. A není to o nic lepší, než před těmi prvními...
Nikdy jsem nechápala lidi, kteří o těchto svátcích mluvili s despektem. Měla jsem ráda adventní čas s jeho prazvláštní atmosférou. Nepropadala jsem uklízecí ani nákupní mánii, prostě jsme si v tu dobu vychutnávali pečení cukroví a přípravu výzdoby - dodnes si pamatuji, jak postupně přicházela ta pravá, provoněná nálada. Ale když mi v létě roku 2012 odešel manžel, nedokázala jsem se na tuhle vlnu "naladit". Všechno najednou bylo zbytečné, chyběl tomu ten hlavní smysl - láskyplné prožívání sváteční doby. Všichni mne přesvědčují, že je potřeba se přemoci kvůli dětem - ale ty jsou dospělé a já si ani kvůli nim nedokážu na nic hrát. Jak tu někdo psal - sbalit se a odejet... Jenže před tou truchlivou mlhou, která člověka obklopuje, nikam neuteču, ten stesk je všudypřítomný. Nezbývá, než zkrátka přežít, jako mnoho jiných bolavých věcí.
