Čtu tu Vaše příběhy a říkám si, nejsem sama, kdo tápá. V mém věku o smrti ani člověk nepřemýšlí, dokud se s ní nepotká. Odnesla mi toho nejdůležitějšího člověk - přítele. Byl zdravý. Šlo o akutní selhání srdce a nikdo nám nebyl schopen říci, proč. Bylo mu 21. Byla jsem u toho, nebyla jsem schopná zachovat chladnou hlavu... Bojím se, že jsem ho zklamala, že se mi ho nepodařilo vrátit. Je to 52 dnů.
Nejdříve se mi to zdálo vcelku snesitelné. Neplakala jsem moc, ani to nešlo. Ale teď to přestávám zvládat. Nic mi nechutná, jako by vše mělo stejně chuť. Potřebuji se učit na zkoušky, ale nejde to...
Co teprve jeho maminka, tatínek a ségra... Jezdím za nimi... snažím se alespoň nějak pomoct, ale sama nevím co se sebou...
