Dobrý večer,
sedím u počítače a čtu si zkušenosti s umíráním. Byla jsem domluvena s personálem ústavu, že až bude můj přítel "odcházet po těžké nemoci" z tohoto světa, že mi dají včas vědět. Dali, ale on byl o 15 minut rychlejší. Ve městě jsem koupila 4 krásné rudé růže a když se mně prodavačka ptala, zda chci černou stuhu krátce jsem se zamyslela a pak rychle odpověděla že ne, že červenou. Byla určena živému člověku. Nikdy jsem mrtvého neviděla, tak když jsem přišla na pokoj radostně jsem se chtěla přivítat. V posteli však ležel můj přítel a jeho tvář měla barvu vosku.Pohladila jsem ho a byl zvláštně studený. Někdy, když jsem přišla neměl sílu zvednout víčka a nebo byl lenivý (jsem si myslela já) ne k smrti unavený a tak jsem si myslela, že tu "hru" se mnou zase dnes hraje. Opatrně jsem mu zvedla víčka a pohlédla do očí. Tentokrát byly jiné, úplně jiné, chladné,neosobní. Prostě zvláštní. Poprvé v životě jsem si za chvíli nato uvědomila, že pohlédla do očí smrti. Chovala jsem si tiše,sedla k postali teď už mrtvého člověka a šeptem mu sdělovala vše co jsem mu nikdy neřekla. Na závěr jsem ho ujistila, že vše špatné mu v tuto chvíli odpouštím. Měla jsem štěstí,velké štěstí, že mi byla tato vzácná hodina dopřána, abych se s ním v klidu navždy rozloučila.Říká se, že člověk by si měl zachovat obraz člověka svěží. Je zvláštní, že se mi v mysli vrací vzpomínka na jeho vzhled a krásné chvíle,které jsme spolu prožili. Moc mi pomáhá se teď s někým podělit o svůj zářitek. Mám čisté svědomí,že jsem jej pravidelně navštěvovala,snažila se, aby mu bylo dobře,aby o něj bylo postaráno.Bolí to a určitě dlouho bolet bude, ale mé svědomí je čisté. Dovedla jsem ho na samý kraj kam už každý musí sám.
