Můj manžel Petr zemřel před dvěma měsíci a já cítím strašnou díru v sobě. Doslova. Poznali jsme se před pěti lety a od začátku se ten vztah choval jinak, než mé vztahy předešlé. Když napíšu, že jsem od začátku měla pocit, že tohle je ONO, tak vůbec nelžu. Vím, že manžel to měl podobně. Nebyli jsme stejní - on spíše flegmatik, já hodně extrovertní a živá, ale nějak si to sedlo dohromady, bylo to jako puzzle. Byli jsme si nejlepšími kamarády, jakými si lidi můžou být; viděli jsme to my dva i lidi v našem okolí. Petr zemřel na rakovinu slinivky, se kterou statečně bojoval dva roky. Hodně nám oběma pomohlo to, že jsem s ním byla až do konce - nemocnice nám to umožnila. Tu poslední noc jsem byla dlouho vzhůru a pak k ránu, unavená, jsem usnula asi na dvě hodiny. V té době Petr odešel, probudil mě doktor a řekl mi to. Strašně mě trápí, že mě nevzbudil, že jsem s ním v TÉ chvíli nebyla... Moc to všechno bolí. Chodím do práce, která mě baví a relativně funguju, ale vím, že se ve mně něco ohromného změnilo. Nejsem to já, jenom to na lidi kolem mě hraju, že jsem to já, kdo s nimi mluví. Je to strašně namáhavé.