Přidat komentář

Reagujete na příspěvek

Helena
  (kontaktovat autora příběhu)
7. září 2015
Prognóza

pomoc je důležitá

..škoda, že když mi před pár lety umíral tatínek (56) jsem nebyla schopná najít podobné informace - díky za ně, díky za všechny, kteří dnes přicházejí o své blízké a vy jim pomáháte, dostat na vás tehdy kontakt, možná by to u nás neskončilo tak nedůstojně a já bych neměla pocit viny, že jsem to nezvládla... nikdo mi tehdy nepomohl, ani máma, s kterou byl táta už rozvedený, ani sestra, která žije v zahraničí... táta měl z původní rakoviny plic metastázi v mozku, neulehčil mi to ani on sám, dokud se ještě pohyboval, dělal všechno proto, aby mi péči o něj komplikoval, byl na mě nepříjemný, nevím, zda vědomě nebo jeho chování změnila nemoc, ačkoliv jsem se mu snažila všemožně vyhovět, moc nespolupracoval, postupně přestal být soběstačný, nechtěl opustit svůj byt, byla jsem u něj denně, opustila jsem i zaměstnání, jediný, kdo mě podporoval, byl můj manžel, ale všude jsme naráželi na nezájem a odtažité jednání, byla jsem strašně nešťastná, bezmocná a nevěděla co dělat. táta postupně podstoupil chemoterapii, ozařování, stav se zhoršoval, dostával epileptické záchvaty kvůli ložisku nádoru v mozku a nakonec ochrnul, zůstal ležící, nemohl mluvit, ale vnímal svůj stav nejspíš až do úplného konce, měla jsem deprese, ze kterých nejsem venku dodnes, byla jsem fyzicky i psychicky vyčerpaná, měla jsem strach co bude a kdy to bude...mohl se takhle trápit pár dní, ale i měsíce, skončil na LDN, nedůstojné ubohé prostředí, které nemohl vyvážit ani fakt, že sestry tam byly lidské a milé. Mám pocit úplného selhání a to si nikdy neodpustím.

Napište svoji reakci

Zadejte jméno nebo přezdívku.
Mohou vás čtenáři příběhu kontaktovat?