Předevčírem mi umřel tatínek. Ano, bylo mu 83 let, ale nikdy se nesmířím s tím, jak odešel. Před 14 dny byl převezen s těžkým zánětem močových cest na III.internu na Karláku . Zde byl hospitalizován na třílůžkovém pokoji - chtěla jsem mu hned zaplatit nadstandart- bohužel na zdejším oddělení nic takového není. POstele oddělené plentami.....Chodila jsem za ním každý den...a viděla jsem jak ho to prostředí deprimuje a psychicky ubíjí....v sobotu jsem za ním přijela a nechtěl už ani jíst, seděla jsem u něj a hladila ho po tváři a po ruce..odcházela jsem domů s pláčem...sestřičkám jsem ještě řekla že mi přijde že se jeho stav zhoršil - bohužel žádný lékař který by mi podal informace nebyl na oddělení. Prý v pondělí po velké vizitě.....V neděli jsem se chystala odpoledne že se tam sejdeme i s bratrem....v půl druhé mi zazvonil telefon a paní mi sdělila, že tatínek v půl druhé zemřel a že si máme přijet vyřídit papíry. Nebyla jsem toho vůbec schopná, takže tam jel brácha. Večer přijel za mnou a řekl mi, že prý se tátův stav zhoršil hodně už v neděli ráno. Proč nám nikdo nezavolal ráno, když všechen personál věděl, že za ním každý den chodíme a máme o něj starost?? Tohle bylo to poslední co jsem chtěla...aby umřel sám....za plentou.....do konce života si budu vyčítat, že jsem za ním nejela dřív a nedržela ho za ruku.....Zítra je pohřeb a já už teď vím, že to nedám......
