Mne odešla moje maminka před sedmi lety. Začala jsem se nenávidět, proklinam, že jsem se narodila, nenávidím vše, co se týče kolem mne. Cítím se mezi lidmi osamělá. Jak zákon schválnosti, slyšela jsem o sobě pomluvy, ona je divná, zemřela ji matka, žije sama v přízemí , je trochu na hlavu, ale chodí do práce, ale je neškodná. Tak se nenávidím, že uvažuji o odchodu do hor, odejít z práce i že společnosti úplně. Před očima mám často umírání mě maminky, chlad doktorů že Žlutého kopce, vuci mě bolesti, že maminka byla nevykecitelne nemocná. Kdybych v budoucnu aspoň potkala kamarádku, ve které by se povahové trochu zrcadila moje maminka a měla mne ráda, skoro jako moje maminka? Často si říkám, až umřu, budu mít klid navěky, ale jaký, jdyz přestanu existovat? Deti a může nemám. Každému, kdo přišel o blízkou osobu. Přeji, až se mu splní jeho přání, v dobrém.
