Já s maminkou taky spala, než jsme ji odvezli do nemocnice. A taky si vyčítám, že jsem nebyla s ní víc. Ale já to nevěděla, naopak mi pořád říkala, že je jí dobře. Že klidně mám jít pryč a pobavit se. Ona prostě nechtěla, abych u ní byla pořád a brečela. A nikdy si neodpustím, že jsem s ní nebyla když umírala. Ale já si pořád říkala, že jen spí, že je to morfinem. Že za pár dní na tom bude líp. Den před smrtí jsem jí slíbila, že příští den zase přijedu a budu u ní celý den. Ale už jsem si přijela jen pro její věci. Ráno volali, že v noci zemřela.
Měla jsem s ní být, držet jí za ruku. Ale bohužel to už nezměním. Ale strašně mě to trápí a budu si to vyčítat do konce života. Ale zase paní doktorka v hospici mi říkala, že by mě stejně poslali pryč, třeba na cigaretu nebo tak, abych u toho nebyla. Že se lidem umírá líp samotným..... Tak nevím. Ale mě to toho pocitu viny nezbaví. Už žiju jakžtakž normálně, ale mám dny, kdy to na mě padne, všude jí vidím.... Cítím její vůni a brečím jak želva. A můj muž to taky nechápe, že po tak dlouhé době (pro něj je to dlouhá doba) ještě brečím kvůli mamince. Takže brečím tak, aby mě neviděl. Je to těžký.... Ale musíme bojovat!!!!
