Přidat komentář

Milá Aničko,
starala jsem se o maminku dobře, ale vyčítám si to, že jsem u ní neseděla 24 hodin denně. Vyčítám si, že jsem hledala úniku a chtěla každý večer trávit sama v jiném pokoji. Měla jsem maminku držet za ruku a neustále být u ní, i když spala prakticky 24 hodin denně. Nepřipouštěla jsem si, že může zemřít, i když to všichni říkali, že už není cesta zpátky. Teď vím, že to byl jediný člověk, který mi na této planetě opravdu rozuměl. Marně hledám útěchu jinde, ale už nikdy taková nebude a já se musím spolehnout jen sama na sebe. Stačí malá připomínka toho, jak mi bylo s ní hezky a už v tom zase lítám a to jsem si myslela, že po roce začínám být celkem stabilní. A nikdy jsem si nevzala prášek na uklidnění, i když je to možná chyba, ušetřila bych si spoustu nemocí z vysílení brečením. No co už. Žiji mimo domov, ale až se tam zase vrátím, tak se mi všechny vzpomínky vrátí a znovu tomu propadnu. Ucítím hlubokou prázdnotu, neskutečné zoufalství a nemůžu se smířit s tím, že je na rozptylové loučce. Já, člověk který nesnáší kříže a symboliku hrobů...já jsem teď smutná, že nemá nádherný hrob s tím nejlepším broušeným kamenem....:((( Když brečím, přítel se nechápavě ptá proč brečím. Už je mi trapné mu říkat, no umřela mi před rokem máma, tak proto. CHlapi jsou natvrdlí, mají pocit, že život jde dál a vše je zase OK. Cĺověk u koho bych se mohla vybrečet má skoro 80 a nedovolila bych si to, svou babičku tak týrat.....k takto starým lidem musí přicházet jen optimistické myšlenky....jsem tak prázdná...jedu jak stroj...budu takhle žít dalších X let, ale nikdy nebudu už doopravdy kompletní a šťastná....