Ahoj Lenko, jsem ráda, že je tu někdo, kdo je stejně starý jako já. Protože si myslím, že v každém věku je truchlení trochu jiné. My jsme ještě mladé, potřebujeme mámu trošku jinak než ženy nad 30 a výš (promiňte). Když budu mluvit za sebe, tak někdy se ještě cítím jako malé dítě. Malé dítě je hluboko ve mně. Během toho, co byla máma nemocná jsem moc rychle dospěla, přeskočila jsem úplně etapu chození pařit a tyto pro mě nesmyslné věci. Musela jsem se starat o domácnost a o několik let nemocnou maminku. Dělala jsem to však ráda. Rodina vždy byla u mně na prvním místě. Ale abych se vrátila k tomu "dítěti v sobě", občas potřebuji moc moc lásky, obejmout, poradit, občas potřebuji, aby mi někdo dal radu do života nebo na mě zařval, že toto nesmím a takhle se chovat je neslušné atd... Naštěstí mám moc hodného přítele, který mi tak nějak nahrazuje úplně všechno. Je anděl. Ale samozřejmě máma je máma. Je nenahraditelná. Mám všude po bytě její fotky v rámečcích a vytvořila jsem si tím takové malé oltářky. Dokonce na Vánoce jsem si k fotce dala malý Vánoční stromek. Je to to nejmenší, co můžu udělat a cítím se lépe, jestli se dívá, tak ví, jak moc ji miluju. Občas jí napíšu i nějaký vzkaz. Nevím, co na světě je pravda, jestli existuje nebe atd, ale nezpochybňuji nic. Tajně doufám, že se dozvím pravdu...jednoho dne. Přesto však v Boha jako takového nevěřím. Víra je však mocná. Kdo věří, žije se mu lépe. Musímě se s tou naší bolestí naučit žít, protože truchlení je celoživotní, zasáhne člověka kdykoliv znovu a znovu v plné intenzitě - třeba za 30 let. Doporučuju ti přečíst si knihu: Dcery bez matek. Čtu ji postupně od té doby a je napsána hlavně pro dcery, které ztratili maminku brzy (i klidně jako děti) a nacházím se v těch řádcích, moje pocity tam mají své vysvětlení....
In reply to Ahoj Míšo, by Anonym (neověřeno)