Přidat komentář

Milá Aničko, mám stejné otázky jako ty, říkám si, má cenu vést takový život, který bude už plný jenom velké bolesti a vzpomínek na maminku, při každém menším úsměvu si vždy vzpomenu na maminku, jak umřela a cítím se provinile,že se směji.Myslím,že ta bolest už tu bude stále, stále nám už někdo bude chybět, vždy když budeme trochu šťastné, tak si myslím řekneme, kdyby tu byla máma,tak by nám už nic nechybělo, je hrozné si přiznat, že už odešla navždy,nikdy ji už neuvidíme, nic jí nepovíme.Vím říká se ,musíš žít pro děti,to je hezké, ale jak když mi stále puká srdce při vzpomínkách na mámu a trápím se,moje máma byla moje jediná kamarádka, stále jsme byli spolu, povídali si a teď jsem sama,nevín jak dál, je zde někdo kdo se s bolestí ztráty maminky vyrovnal a je opět šťastný, prosím můžete napsat jak dlouho to ještě bude tak hodně bolet.Hloupá otázka myslím,že do konce života a to mě děsí asi jsem se neměla na mámu tak citově upínat, ale copak to jde když je to máma, nejdrašší člověk na světě.Promiňte že píší tak dlouho, ale potřebovala jsem to ze sebe dostat, je mi dnes tak smutno,jak utíká čas,tak je to horší a horší.