Mně maminka odešla na jednotce intenzívní péče nyní, 28.2. Chtěly jsme spolu v únoru oslavit odloženě mé 40. narozeniny a už jsme to jaksi nestihly. Je mně strašně a úplně stejně, jak to tady popisujete. Kouknu na mé dvě malé děti (chlapeček 2,5 roku a holčička - jmenuje se po mé zemřelé mamince, má 1,5 let) a příjde mně to strašně nespravedlivé, že si jich neužila. Taky na netu pátrám o tom, jak se ji asi umíralo. Jestli to tušila. Taky se už půl roku chovala a marodila jak to tady popisujete. Vše bylo naprosto stejné.......jen jsem si neuvědomovala, že už vlastně odchází.....Taky závidím manželovi, že má ještě maminku, která je od mé ohodně starší ale bohužel taky protivnější....dokonce mně ani nevyjádřila soustrast, ani nekoupila kytku....jen se vymlouvá, že to nestihla apod. přitom nemá nic na starosti. Proč je život tak nespravedlivý a ty hodné bere milujícím lidem a ty nehodné tu nechává, aby otravovali život těm ostatním? Proč to tak je? Já taky chtěla za ní druhý den jet a mezitím zemřela. A když už byla na přístrojích v umělém spánku, hladila jsem ji po vlasech a šeptala, že za ní zase přijedu......na chvíli se ji zvedl tlak, který už byl nízký........dala mně tak najevo, že už ji vidím naposled živou? Jak to je s psychikou umírajících? Tuší něco? Nebo si to jen zpětně namlouváme? Jak tahle nevědomost o smrti tíží.....kdyby to šlo nějak překlenout, ale prý pomůže jen čas. Jenže jak to přežít nyní? To strašné povědomí, že už si nikdy nezavoláme, že se neuvidíme, že to sluníčko, které měla na jaře tak ráda, protože se probouzela její zahrádka, už neuvidí..
In reply to a možno mi len zo všetkého by Anonym (neověřeno)