Terezko, vím jak se cítíš. Mně maminka odešla před 2 lety a tatínek před 7. Byla jsme dobrá rodina, všichni jsme se měli moc rádi. A vlastně máme pořád. Akorát najevo si to dávám už jen já s bráškou. Loni jsem se vdala za báječného muže, který mi dodává sílu zvládnout tenhle těžký život. Byly, jsou a vždycky budou situace, kdy na maminku (i na tatínka) budu myslet a budu brečet, že u toho nejsou. Takhle to budu asi pociťovat ještě hodně dlouho, a možná že to bude celý život. Co chci říct, že je moc důležité o svých pocitech mluvit. Nenechávat si to pro sebe. Pokud nemůžeš s tátou a nejde Ti to ani se svojí nejlepší kamarádkou, tak to hoď třeba na papír. Pak to třeba pal, ale dostaň to ze sebe. Hodně si u toho popláčeš, ale musí to ven. Jinak se všechno to negativní, všechny ty stresy, deprese a ta bolest projeví na Tvém zdraví. Mně se takhle projevila a užila jsem si s tím opravdu svoje, ale nyní jsem poučena a už si dávám pozor, abych si to v sobě nenechávala. Víra v to, že moji rodiče jsou stále se mnou, že mě vedou tou spletitou cestou dál a že jsou u každého mého důležitého rozhodnutí, mě osobně drží tak trochu při životě. Takže Ti moc přeji, abys také věřila, že maminka se na Tebe dívá, že Tě nikdy zcela neopustila a že si s ní stále můžeš povídat. A třeba nejen ve snech...
In reply to Dobrý den, ani nevím, jak mám by Anonym (neověřeno)