Dobrý den, ani nevím, jak mám začít...
Pročítám si různé příspěvky v naději, že mi utiší mojí bolest. Je mi 15 let a 18. 6. 2012 mi zemřela maminka. Ty pocity, které prožívám se asi těžko popisují. Je to něco jako bezmoc,prázdnota,nevím, jak to slovy popsat. Jedině ti, kteří už někdy něco takového prožili, vědí, co mám namysli. Je to už přes dva měsíce, co mi máma odešla, ale pořád se mi tomu nechce věřit. Přijde mi, že je jenom někde na dovolený,že se zase vrátí. Ale nedokážu si připustit, že se nevrátí. Už nikdy. Už nikdy mě neobejme,už nikdy mě nepolíbí, už nikdy se na mě neusměje..bože,když tohle píšu, hrnou se mi slzy do očí. Už od mého narození měla leukémii, dvakrát překonala chemoterapii a celých těch 15 let jí provážely různé nemoci, protože měla nízkou imunitu. Všechny je překonala, ale někdy začátkem tohoto roku dostala pásový opar. Bylo to vážné, takže jí převezli do nemocnice, dokonce jí i darovali krev, ale bohužel...zemřela. Bože můj, bylo to tak nečekané, ještě večer předtím jsem si s ní volala a bavili jsme se, jak pojedeme o prázdninách k moři. Mluvila divně, byla udýchaná, skoro jsem jí nerozuměla, ale naše poslední slova byly "dobrou,miluju Tě". Právě za tyhle poslední slova jsem hrozně ráda, zbláznila bych se, kdyby jsme se pohádaly. No, a o pár hodin později, kolem půl páté ráno, to přišlo. Vlastně ani lékaři neví, na co to bylo. Takže takhle mi odešel můj nejbližší člověk na světě. Mám ještě starší sestru, máme spolu moc dobrý vztah, ale už 2 roky žije v zahraničí (Asi si říkáte, proč se po takové tragické události nenastěhuje zpátky sem, ale studuje tam a vydělává tam mnohem víc peněz, než tady v ČR. Ale jezdí za mnou každý měsíc, což mi hodně pomáhá.) No a pak je tu táta. Nikdy jsme spolu nebydleli, jenom jsme se o víkendu vídali, ale prostě k sobě nemáme blízko, nemáme si co říct, je to pro mě v podstatě cizí člověk. A protože nemám žádné babičky, dědečky, tetičky, tak nezbylo nic jiného, než aby se táta nastěhoval k nám domu. Takže teď tady sdílíme jednu domácnost a působí to na mě, jak to říct.. depresivně. Nevím, jestli si dokážu zvyknout, dycky jsem žila s mámou a pořád mě provází myšlenky na ní. Pořád si říkám: Tušila to? Bolelo jí to? Nebo to bylo ve spánku? Myslela na mě a ségru? Věděla, že jí strašně moc milujeme? Tyhle otázky si netroufnu před nikým říct nahlas. Vlastně všechno, co jsem tady napsala, jsem ještě takhle pohromadě před nikým nevyslovila. I když mám nejlepší kamarádku, na kterou si vůbec nemůžu stěžovat, pomáhá mi, ale nějak nemám chuť se o tom s ní bavit, i když bych to ze sebe asi měla dostat. Teď po prázdninách jdu do prváku na střední, nový kolektiv lidí, nový prostředí. Uvidíme, jak to zvládnu. Ale furt musím myslet na to, že máma neuvidí, jak tou střední prolejzám. Říká se, že čas všechno zahojí. Tak už aby ten čas přišel.
A všem těm, kteří jsou na tom stejně, přeju upřímně z celého srdce hodně štěstí a ať maj kolem sebe ty správný lidi, protože to je nejdůležitější, nebýt v takový chvíli sám.
