Přidat komentář

Milá Šárko,
mě maminka náhle umřela na konci léta a večery jsou stále moc těžké. Jen zavřu oči, vidím jeji láskyplný obličej, jak se nade mnou sklání a skoro cítím, jak mě hladí po tváři a říká "holčičko moje, netrap se". Byla nemocná a posledních pár týdnů mi říkala "já ani neuvidím Tvoje děti". A já hloupá jsem jí říkala" ale prosím Tě, co to je za řeči, zase bude všechno dobrý, zase to zvládneme, uvidíš". Teď bych si přála vrátit čas.Až konečně otěhotním, chtěla bych jí to říct, abychom se spolu mohly radovat...abych tu radost s ní mohla sdílet.Mé malé neteři byli tři, když nám maminka umřela. Teď už si na babičku nevzpomene, byla moc malinká. Ale vždycky mě to píchne u srdce, když povídá, co babička..., ale myslí babičku Marcelku ne babičku Danušku, už si nepamatuje, jak spolu zpívaly Houfem ovečky.... Můžeme to našim dětem jednou sdělit, jaká byla jejich babička, jak se uměla smát, jak by je milovala, ale bohužel to nebude stejné, jako kdyby mohly poznat její lásku. Taky mě to moc bolí, jako Tebe. Dla bych všechno, aby byla zdravá a s námi.Věra