Romčo a Kamčo, jste statečné holky a moc vám držím palce, abyste všechno zvládly. Moje maminka zemřela, když mi bylo 12 let, už je to docela dávno. Zpětně hodně lituji toho, že jsem nedostala pomoc psychologa a raději jsem se v tom "babrala" sama, takže mi trvalo strašně dlouho, než jsem vůbec byla schopná o mámě mluvit, aniž bych se rozbrečela. Také mi příbuzní kladli na srdce, abych byla "silná", což mi určitě pomohlo v prvních měsících po její smrti, ale později to pro mne znamenalo vlastně nemluvit o svých pocitech. Takže nikdo nevěděl, jak mi ve skutečnosti je a proto mi nemohl nikdo pomoci. Kdybych mohla vrátit čas, určitě bych vyhledala psychologa nebo nějakou terapeutickou skupinu. A už bych se nestyděla plakat. Ať si celý svět myslí, co chce, slzy přinášejí obrovskou úlevu. Takže plakejte o sto šest. Smutku se asi jen tak nezbavíte, ale pokud dáte svým pocitům prostor, aby se projevily, nebude to tolik bolet.
