Milá Renatko, dovolím si reagovat na Tvou upřímnost. Jsem ráda, že přese vše, čím jsi prošla, máš v paměti vyryta slova Tvé maminky. V oněch slovech je totiž možná Tvá další cesta. Pouze život, který žijeme pro druhé... Mohu-li Ti poradit, vyhledej si nejbližší hospic a nabídni zde svou pomoc. Pro začátek třeba jako dobrovolník. Nehledě na to, že máš již zkušenosti s péčí o svou maminku. Ničeho se neboj, jen si občas připomeň maminčina zlatá slova, psaná životem. Milá Renatko, také Tvé výčitky jsou zbytečné. Málo kdo by v Tvém věku zvládl to, co jsi dokázala. To Ti píši zcela upřímně. Mám zkušenosti z jednoho hospice, kde leží lidé, kteří by mohli ještě být u svých blízkých, ale nemohou. Protože rodina se bojí, nebo nemá zájem o svou maminku, tatínka. Tvůj tatínek situaci nezvládl. Proto ji řešil, jak ji řešil, alkoholem. Ty si se zde ale projevila jako silný člověk. Věř, že Tvého tatínka to mrzí, že nenašel sílu, jako Ty. Možná i zde jednou dáš odpověď takovou, jakou Ti maminka dala do života. Věřím, že i k tomu dospěje čas. Pokud budeš chtít, ráda si s Tebou vyměním korespondenci, popovídám. Srdečně Tě zdraví a do života přeje vše dobré Z. Zajíčková.
