Přidat komentář

Reagujete na příspěvek

In reply to by Anonym (neověřeno)

Monika
1. července 2012
12.2.2012 mi zemřel můj přítel,bylo mu teprve 25 let,nikdy jsem nepoznala takový vztah,takovou lásku a pocit bezpečí,jistoty,toho že někam patřím a hlavně k někomu,že jsem pro někoho to nejdůležitější a nejkrásnější na světě,stejně jako on pro mne.Byl o 5 let mladší než já,zemřel na prasklé aneurysma,zničehonic,jednou ráno odjel,řekl že mě miluje a už se prostě nevrátil,vybavuju si telefon,kdy mi řekli že zkolaboval a že ho oživovali,pokoj na ARU v Hradci,to jak bylo jeho tělo studené a já ho musela stále držet a dotýkat se ho,dýchala jsem jeho vůni,vůni jeho vlasů a mluvila na něj,mozková smrt…?? To přece není možné,říkala jsem mu že se musí probrat,děkovala mu za to jak moc mě miloval,modlila se den a dlouhou noc kdy jsem neusnula ani na minutu.Říkala jsem mu že jsem těhotná že se musí probrat,to jsem ještě netušila že za dva dny zjistím že jsem skutečně těhotná.Chtěla jsem se zabít,měla jsem v tom jasno a najednou zjistím že čekám miminko,to mě od toho odradilo,ale sakra je to skoro 5 měsíců a není to lepší.Byl moje všechno,byl úžasný člověk,staral se o mě a tolik jsme se milovali a já jsem tak plná zoufalství a vzteku,chtěla bych řvát ale to mi nepomůže,chtěla bych si ho vykřičet zpátky,ale to se nestane…nevím co mám dělat,nevím jak si mám pomoct,tolik moc mi chybí a ta prázdnota mě ničí,nedokáže se bavit mezi přáteli,je to ve mně každou vteřinu jako těžký kámen a já už nevím jak bojovat,jsem unavená,jsem tolik sama.Vím že mám v sobě naše miminko,pokaždé to obrečím když jdu na ultrazvuk,mám strach co to se mnou udělá až ji uvidím,až se narodí,jen doufám že to bude lepší,když budu mít kousek jeho který budu moci milovat a který mě bude potřebovat,bože ale jak mám přežít ty zbylé čtyři měsíce ? já to nevím,jen mám pocit že to nezvládnu že už nemůžu dál,pořád jen brečím,nic mě nebaví,nezajímá,bez něj všechno ztratilo smysl a já nemám chuť do ničeho,tolik se snažím kvůli miminku ale je to tolik těžké.Těch pár přátel kteří mi pomohli,jsem za ně vděčná,ale člověk o tom nemůže mluvit dokola,kamarádka mi řekla že má pocit že je to strašně dlouho,jenže pro mě je pojem času teď úplně jiný,mám pocit že jsem ho držela v náručí před pár týdny,myslela jsem že to bude trošičku lepší,každý to i čeká ale lepší to není a já vážně nevím co s tím,komu to říct,tolik ho potřebuju,naše láska nikam nezmizela,je tu stále….já už nejsem já,vlastně tu ani nechci být na tomhle hnusném světě ale jsem těhotná takže tu jsem,každý říká že mám důvod žít,jo můj rozum to ví,ale já cítím že nemůžu.. 

Napište svoji reakci

Zadejte jméno nebo přezdívku.
Mohou vás čtenáři příběhu kontaktovat?