S velkou bolestí se také připojuji k vám všem truchlícím tady. Je to skoro sedm týdnů, co mne navždy opustil můj milovaný manžel a otec našeho tříletého syna. Spáchal sebevraždu. Okolnosti, které ho dohnaly k tomu zoufalému činu jsou mi až moc dobře známé, o to více si vyčítám, co jsem neudělala. Péče o syna a každodenní starosti mě dostatečně zatěžují během dne a pak přijde večer, syn už spí a já přemýšlím, rozhlížím se po bytě, který jsme zařizovali spolu. Přemýšlím o budoucnosti svého syna, který bude vyrůstat bez táty, který ho měl rád nadevše. Před ostatními se tvářím jakoby se nic nestalo, vtipkuji, směji se a smrt mého manžela připomíná jen černé oblečení, které stále nosím. Je to tak jak píšeš, spousta lidí to nepochopí, protože to se pochopit nedá. Akorát já už teď nevěřím, že budu silnější. Spíše jen doufám, že ten život nějak přežiju, hlavně aby syn byl zdravý...
In reply to Dorko, chtěl by ti vyjádřit by Anonym (neověřeno)