Je naprosto neuvěřitelné jak moc se tento příběh podobá tomu mému.Můj muž zemřel v lednu a také jsem byla těhotná,v dubnu se mi narodila holčička.Také jsme měli již osmiletého syna.Manžel byl o 25 let starší,ale nikdy jsme ten rozdíl nevnímali.Jsi tak starý, jak se cítíš.Vypadal skvěle,dokázal se bavit a pobavit,dokázal zorganizvat a zařídit.Vzali jsme se po deseti letech vztahu a den před naším ročním vyročím zemřel v 55 na rakovinu.Dneska mám nádhernou dvouměsíní dceru,skoro devítiletého syna a pro nikoho jiného u nás není místo.Pořád to bolí,pořád brečím a pořád se ptám proč to tak muselo být.Najdu někdy v sobě tolik síly abych byla i já schopna pro děti zajistit takové parádní chvíle jako to dokázal on pro nás.Dokážu vše řešit s nadhledem a chladnou hlavou,jako on?Postavím se někdy zase vzpříma a budu mít chuť pokračovat s radostí dál.Zní to sobecky,protože mám krásné děti a někdo to štěstí mít nemůže.Ale já cítím,jako bych napůl zemřela a že musím začít nový život,protože ten náš společný je už pryč a nikdy se nevrátí.Je to moc těžký a já se každý den modlím ,aby čas už všechno alespoň otupil,aby to tak nebolelo.
In reply to Při čtení všech těch řádků by Anonym (neověřeno)