Je to 14 dlouhých dnů, co jsem ztratila svého manžela. Vím, že náhody neexistují a proto děkuji za to, že jsem se dostala na tyto stránky. Bolest se nedá vyjádřit slovy. Měla jsem nádherného, skvělého chlapa a naše děti tátu o kterém věděly, že vždy, když ho potřebovaly, byl tady.Je mi 41 let a je ze mě vdova. Stále mi to nějak nedochází. Byli jsme spolu krásných 20 let. Nevím, jak mám žít dál. Nějak mi to rozum nebere. Proč? Jsou to 2 měsíce, co jsme zjistili, že má vrozenou srdeční vadu. Pořádně to s Vámi zamávalo, ale zdaleka to nebylo to nejhorší. V nemocnici zjistili, že je v nepořádku krev. Slovo leukémie jistě všichni znají. Ten šok je obrovský. Přes všechny útrapy v plzeňské nemocnici - která je mimochodem skvělá - jsme to zvládali celá rodina velice dobře. Byla jsem velká optimistka a děkuji za to, že se mi podařilo část optimismu přenést i na mého manžela. Vše se zdálo být v pořádku, když během několika málo hodin zaútočila smrtelná bakterie.
Jste naprosto bezmocní.Ten pocit jistě zná mnoho lidí. Máme dvě děti 20 a 15 let. Snažím se ze všech sil, ale neumím žít bez člověka, kterého mám hluboko v sobě. Bylo mu 42 let. Považuju to za nespravedlivé. Udělala jsem vše co bylo v mých silách, vim to, ale jako útěcha to vůbec nepomáhá. Vím, že nejsem jediná, koho tento probém potkal, a proto píšu. Bolest se sice nezmírní,ale aspoň něco jde z člověka ven. Jak žít? Ani děti nejsou lék ikdyž je samozřejmě moc miluju. Ale ten jeden článek prostě chybí a já nevím co dál.
Petra 18.6.2006
