Když jsem se dostala na tyto stránky, nevěřila jsem, jak podobné životní příběhy budu číst. Před 3měsíci mi tragicky zemřel manžel, přecházeli jsme spolu silnici, přiřítila se motorka a manžela srazila tak, že byl na místě mrtvý. Těsně před tím jsme oslavili 20.výročí svatby a plánovali jsme, že si poprvé uděláme dovolenou bez dětí. Synovi je 18 a dcerce 13 let a stále jezdili s námi, protože jsme se měli všichni moc rádi. Manželovi nebylo ani 45let (mně je 41) a nikoho hodnějšího jsem nikdy nepotkala. Moc jsem se na naši svatební cestu po 20ti letech těšila...Když jsem po několika týdnech trochu procitla z toho hrozného šoku, myslela jsem si, že je to nějaký trest, že to není možné, aby mě tu nechal zestárnout samotnou. Střídají se mi vlny strašného smutku a stavu, kdy si říkám, že můžu děkovat za těch krásných 20let, kdy mohl svým dětem něco ze sebe dát. Příběhy, které tu čtu mě rozplakaly, ale zároveň posílily, protože jsem zjistila, že odchází spousta dobrých lidí, kteří by si zasloužili ještě s námi být. Nevím, jestli se s touto smrtí kdy smířím, ale teď aspoň vím, že nejsem jediná. Děkuji
