Dostala jsem se na tyto stránky strašnou náhodou a stále nemůžu pochopit, že jsou určeny i mně. Před 14 dny mi zemřel přítel, náhle a tragicky ve věku 32 let. Čelně se střetl s kamionem, kde nebylo ani jedno procento na přežití. Plánovali jsme spolu budoucnost, kterou jsme začali i uskutečnovat. Zrovna dostal velkou zakázku na výstavbu domků ve Francii a tak se nám začal splňovat náš sen... Celý týden jezdil, vyřizoval, nakupoval. Noc před našim odjezdem odjel aby zařídil poslední věc a už se mi nevrátil. Byl tak šťastný, že konečně něco dokázal, plný energie, plánů. Celé dny jsem poslouchala, jak za vydělané peníze udělá krásné vánoce celé rodině, sám tomu tolik věřil. Pro sebe nechtěl vůbec nic. A najednou sedím na jeho pohřbu a vůbec mi nedochází, že tam leží On, že už ho nikdy neuvidím, že už spolu nestrávíme ty krásné chvíle, které jsme spolu plánovali. Nepůjde se mnou mým životem, nezestárneme spolu... Zdá se to neuvěřitelné, ale měla jsem vedle sebe člověka, který mne miloval právě proto jaká jsem, nikdy neřekl slovo NE, trávili jsme spolu všechen čas. Rozmazloval mne a hýčkal, staral se o mne. Byl to velmi charizmatický muž, krásný tělem i duší. Můj princ. Děkovala jsem bohu za to, že ho mám, ale ten mne asi neslyšel. Byl to osud, který nás dal dohromady a byl to osud, který nás rozdělil. Říká se, že život jde dál, ale jak, když můj život byl On. Cítím se prázdná, zoufalá, nemůžu vrátit čas, už nemůžu udělat vůbec nic. Neumím bojovat s něčím tak hrozným jako je smrt.