Je to 5 měsíců, co odešel nejlepší muž mého života. Odešel mi manžel a mé desetileté dceři skvělý táta. Statečně bojujeme... V jeho písemnostech jsem našla tento text, kterým se kdysi on loučil se svým přítelem. Ta slova mi pomohla. Třeba pomůžou i dalším smutným, plačícím...
"Neplačte! Ač moje tělo se vrátí zpět do těla velké Gaie, nezemřel jsem. Budu stále žít ve vašich srdcích, vzpomínkách a představách, ve vaší lásce, která je neutuchající. Když budete chtít, zahlédnete mě v odlescích oblohy na vodní hladině, v dešti, v hudbě, v kamenech, stromech, v krajině, v lidech, v radosti, v kráse; i ve víně; ve všem, co jsem kdy miloval.
Veselte se, neboť jsem se vrátil na místo, po kterém všichni kdesi v hlubinách duše toužíme, kde jsme byli nekonečně dlouho před svým narozením a kam se každý nakonec zase vrátí. Zanechal jsem vám zde pozemskou část sebe, tu část, která, pokud v ní spatřujeme základní smysl, jen ztěžuje umírání. Zanechal jsem vám zde vše své pozemské, aby má touha mohla svobodně odejít ke kráse, v denní Apollónově říši nedosažitelné a aby se má duše mohla spojit se svoji podstatou.
To vše, co jsem zde zanechal, nechť je vám v životě k radosti a užitku.
A netruchlete, protože to, čím jsme navždy a stále spojeni, je krása a láska. Obojí proniká hranicemi říší živých a mrtvých, obojí způsobuje, že budu s vámi navždy spjat."
