Upřímně řečeno, nevím. Od maminčina odchodu už uplývá druhý rok, byla jsem bez léků - ale nedá se to formulovat "zvládla jsem to bez léků", pouze "byla jsem bez léků". Když se ohlédnu nazpět, nejsem si jistá, že to tak bylo nejlépe a nevím, co bych měla doporučit. Měla jsem k antidepresivům určitou nechuť, asi z toho důvodu, že mi je moje okolí už předem vnucovalo, nelíbil se mi takový ten přístup, že na smutek jsou prášky, zrovna tak jako na bolest hlavy nebo na horečku. Prošla jsem psychoterapií u klinického psychologa, určitě to nebylo bez významu, ale je ve mně dost skepse: jsou situace, kdy slova mnoho nezmůžou. I při dobré vůli, odborných znalostech a velké schopnosti empatie je prakticky nemožné, aby někdo druhý procítil náš žal, co mi může kdo poradit, když neprožil to, co já. A proto se po svých zkušenostech skoro přikláním k antidepresivům a/nebo anxiolytikům.
Hanka
