Bohužel většina z nás nemá takové podmínky, aby se mohla doma postarat o nesoběstačné rodinné příslušníky a naše sociální politika příliš na tyto problémy nemyslí. Myslím, že není třeba mít výčitky, ale co nejčastěji své drahé navštěvovat, informovat se o všem, co pro ně v dané chvíli můžete udělat. Číst jim, cvičit s nima, hrát hry, vzpomínat, prohlížet fotografie, vyvézt ven na procházku atd....Nebát se neustále žádat informace, protože je povinnost personálu vás o všem informovat a my se nesmíme bát. Práce personálu v ústavech je těžká a zaslouží respekt, ale je třeba, aby si všude uvědomili, že jsme rovnocení partneři, kteří se chtějí v rámci svých možností spolupodílet na péči. Ale je to na nás, jak se k tomuto aspektu postavíme. Hodně sil a informací!
