Právě dnes jsem přišla za mojí maminkou do nemocnice. Ještě ráno jsem s ní mluvila mobilem. Byla velmi apatická. Moc trpěla bolestí. Cítila jsem její beznaděj. Odpolene byla už pod nějakou uklidňující medikací. Paní doktorka sama nasadila usínající injekci. Maminka už jen spinká a prý už nemá žádné stresy. Nyní čekám, až zemře. Jsem moc ráda, že jí paní doktorka ihned pomohla.Nenechala jí v beznaději trápit. Jen mě mrzí, že už jí nikdy neřeknu jak moc jí mám ráda. Je mi teprve 34 a strašně mě bolí, že už se nenanučím její úžasnou kuchyni, že už jí nebudu denně telefonovat atd. Strašně to bolí.
