Přijetí a smíření je velký dar

Milí čtenáři tohoto portálu, všimla jsem si, že mnoho příspěvků má jedno společné - niterné, intimní nepřijetí faktu ztráty. Indicií je pro mě např. kladení otázky PROČ nebo přesvědčení, že NIKDY nenastane smíření, v lepším případě jen schopnost NAUČIT SE s tím žít. Je to zničující stav. Ano, truchlení je proces naprosto jedinečný. Všichni nebo téměř všichni nakonec přeci jen žijeme dál, jde však o to JAK. Tím nemyslím jen všednodennost ve vší rozmanitosti, ale především POCIT, který v nás po překonání akutní fáze (individuálně dlouhé) zůstane. Vodítkem třeba může být i volba výrazu, který volíme pro úmrtí svého blízkého: zemřel /mi, nám/, opustil, odešel, podlehl, dobojoval, skonal, Bůh povolal... V tom lze (s určitou nejistou, samozřejmě) vysledovat, jak vnímáme osudovost jako takovou, zde naši bezmocnost odvrátit, změnit, vrátit zpět, prostě schopnost PŘIJMOUT. I v běžném aktivním životě přeci počítáme s tím, že za dobrý skutek či poctivě vykonanou práci má přijít odměna. Pokud ne, nastává zklamání, frustrace. A v "boji s těžkou nemocí" to jakoby není jiné. Děláme všechno, co lékaři doporučí, snášíme trpělivě útrapy, vroucně se modlíme, přeorganizováváme život, přinášíme oběti, milujeme bez výhrad, překonáváme překážky, vysíleni padáme a vstáváme... A ono to prostě nefunguje... Racionálně si sice vysvětlíme, že umřít musí každý, (otázka jak a kdy), ale je to velmi podobné jako se čtením zpráv o katastrofách - dokud je smrt "anonymní", nedolehne až k nám. Ale teď je to tady a týká se přímo mě. A já nedostávám svou zaslouženou odměnu - Bůh, osud, nemoc, neštěstí nebo nějaký idiot mi (U)TRÁPÍ nebo BERE to nejcennější, co mám, MÉHO ČLOVĚKA, i když dělám co můžu i nemůžu... Dr. Tomáš Halík řekl v jednom rozhovoru: "Chtěl bych být připraven, toť vše." Jedna z vět, které mám ve své klenotnici. Mnohokrát zde zaznělo, že na smrt nejsme připraveni nikdy, i když víme nebo alespoň tušíme... ať jde o naše blízké nebo nás samé. Měla jsem štěstí. Bylo mi dáno doprovázení "nablízko" mých umírajících. Jsem pevně přesvědčená o tom, že se tím podstatně zkrátila doba vnitřního popírání, zahlušování, než nastalo SMÍŘENÍ. Pasívum "se" je zcela na místě - ono "se" to událo opravdu jaksi samo. Velice mi v tom pomohli právě ti mí drazí, od nich jsem se učila, od nich jsem přijímala. Oni mě vlastně "připravili". Tím, jak žili, bojovali a nakonec i umírali. Opakuji, měla jsem štěstí. Směla jsem, mohla jsem, bylo mi dáno. Přestože ani jeden z nich nedosáhl tzv. průměrného věku, s odstupem vnímám jejich odchod takříkajíc v souladu s Řádem věcí. Nesmírně posilující pro mě byly věty mé umírající maminky: "Já vím, že ti bude smutno, až umřu, to tak je. Ale to víš, že na vás na všechny počkám." A tatínkův pokyn: "Buď dobré mysli." Teprve po mnoha letech jsem snad pochopila, co tím myslel. Jak se to pozná, že je člověk smířen? U každého jinak. Moje zkušenost: Myslím na ně každý den, "mluvím" s nimi, přesto trvale a nenahraditelně v mém životě někdo chybí. Rodiče máme jenom jedny. Jsem dospělá, s vlastním dospělým životem, "první sirotek" v okruhu mých přátel - vrstevníků. Při jednom krásném sezení - povídání s nimi mě napadlo: kdybych teď, s odstupem, měla tu moc a mohla způsobit, že by nezemřeli, chtěla bych to? A sama sebe jsem překvapila upřímnou odpovědí, že už ne. Především z důvodu nezažít znovu tu trýzeň ztrácení a bezmoci. A pak také vědomí, co jsem tím ZÍSKALA, kam mě to POSUNULO. Ovšem za cenu, kterou by nikdo, koho znám (včetně sebe), dobrovolně nezaplatil. S pokorou se skláním před těmi, do jejichž života zasáhla smrt náhlá, krutá. Protože ti, kteří nejsou "připraveni" vůbec, to mají mnohem, mnohem těžší. Především je bych chtěla povzbudit a obejmout. Prosím, věřte, i pro mne to byla strašná dřina. Stavy hluboké deprese, pocity osamocení, opuštění, bezbřehé lítosti a smutku. Toto není návod ani "dobrá rada". Moje slova mají být jen útěchou, světýlkem nadějě, že smrt LZE PŘIJMOUT. Přeji Vám sílu, odvahu a mnoho lásky, bez které to nejde. Monika P.S. Sdružení Cesta domů bylo teprve v počátcích své činnosti. Stěží lze vystihnout, jak moc pro nás bylo setkání s jejími lidmi zásadní a pomoc nedocenitelná. Děkuji, děkuji.