Bolest a prazdnota
Truchlení a vyrovnávání se se smrtíTonik
Dobrý den. Je to už čtrnáct dní, kdy mi odešla maminka. Nebyla nijak nemocná, jen poslední dobou byla zesláblá a moc nejedla. Vše jsem přisuzoval únavě z toho, že od jara v podstatě zůstávala doma, jelikož přišel korona virus a ona se nechtěla nikde nakazit. Zemřela ve spánku, což je, pokud to tak lze napsat, klidná smrt, ale i když jsem myslel, že vše zvládnu, mýlil jsem se. Mám kolem sebe dost přátel, kteří mi nabízejí pomoc, ale také vím, že tímto si každý musí projít sám. Jen už nevím kde brát další sílu. Jak a co bude dál. Oči při každé vzpomínce plné slzí. Bolest a prázdnota. Ta prázdnota v duši mě ubíjí. Jak to co nejlépe zpracovat? Co pomůže? Já jsem bezradný. Nechci přátelé nijak zatěžovat, každý si nese svůj kříž.
Henrieta
Milý Toník, mrzí ma že ste prišli o maminku. Prajem vám úprimnú sústrasť, chápem dobre vaše pocity, moja mama tu už nie je 7 rokov. Stále mi chýba, je mi za ňou smutno, keby som mohla vrátiť čas, dala by som neviem čo za to, keby som ju aspoň raz mohla vidieť. Ona mala rakovinu a strašne rýchlo zomrela. Naše mamy nám vždy budú chýbať. Najradšej by som išla za ňou. Držte sa, myslím na vás a prajem veľa sily, aby ste všetko zvládli. Henrieta
pavla
Toníku, maminka mi zemřela před třemi lety a jizva je stejná. Mám přátele, starám se o tatínka a jsem věřící. Přesto maminka mi chybí každý den. Slzy se mi hrnou do očí kdykoliv jen vidím v tramvaji matku s dcerou, nebo vidím v obchodě bonboniéru, kterou jsem jí koupila naposledy. Držte se. Vzpomínejte na to hezké. Jistě by si to tak i ona přála.
Lucie
Dobry vecer Toniku. Prijmete mou uprimnou soustrast. Vim moc dobre, jak Vam je. Bohuzel jsem taky prisla letos o maminku. Ta bolest je nesnesitelna. Cim vic dotycneho cloveka milujeme, tim vic to boli...Budte rad za pratele a vyuzijte jejich podporu, az budete mit naladu. Nebudte na sebe tvrdy a dovolte si truchlit. Bude to bolet stale, ale zvladnete to. Bude to jako na houpacce...Nestydte se si rict lekari o antidepresiva. Zkusit muzete i terapii u psychologa nebo alternativni cestu - treba kineziologii. Mne docela pomaha cetba knih o posmrtnem zivote. Clovek tomu ale musi verit. Ceka Vas dlouha cesta, ale naucite se se svou ztratou zit. Placte, kdykoliv budete potrebovat. Musi to jit ven...A verte, ze maminka je stale s Vami a jednoho dne, az bude Vas cas, Vas prijde doprovodit na druhou stranu. Pokud budete chtit, klidne mi napiste. Nejvic Vam porozumi lide, kteri si timto prosli. Drzte se a bojujte. Jste pokracovanim Vasi maminky. Nechtela by, abyste trpel. Myslete na ni, mluvte na ni, uslysi Vas :) Klidnou noc..
Tonik
Dobrý den Lucie. Máte ve všem pravdu. Já sám si to uvědomuji. Vím, že je to čerstvé a nějakou dobu to potrvá, než se z toho alespoň trošku dostanu. Já jsem člověk, který všem dokáže poradit, ukázat cestu, nasměrovat, vím co bych měl a neměl, ale znáte to přísloví, kovářova kobyla chodívá bosa. A to přesně sedí na mě. Jsem k sobě tvrdý, ale pokud bych povolil, tak se zhroutim, jak domeček z karet. Můj problém je ten, že jsem celý život zasvětil práci a nic než práci jsem neznal. Smrtí maminky se vše razantně otočilo. Nestěžuju si, ale uvědomuji si, že osud chce, abych začal konečně žít. Bolestné na současné situaci je to, když se vracím domů, tak přicházím do ztichleho domu. Jedený, kdo na mě čeká je můj pejsek. Za toho jsem nesmírně rád. A je teď můj tahoun. Jsem velice společenský člověk a neumím být sám. Časem se s tím pokusím také něco udělat. Ale zatím to ze sebe dostávám. Nebráním se slzám. Každá slza je očistou duše.
Jsem velice rád, že jste reagovala na můj příběh. Vím, že jsou lidé, kteří na tom jsou mnohem hůř, ale teď vím, že nejsem na to sám, že mám spřízněnou duši. Člověka, který si prochází tím samim co já a nebojí se mě oslovit. To je také problém lidí kolem, protože nevědí jak se mají chovat.
Ještě jednou děkuji. Budu rád, když mi někdy napíšete. Je to úleva hovořit s někým, kdo ví, jak se druhý cítí. Držte se. Myslím na vás.
