Iveta
30. října 2016
Bolest

Ahjo

Moje maminka skoro rok bojovala s rakovinou slinivky.Bohuzel prisly do toho dalsi a dalsi nemoce a maminka to nezvladla.Je mi teprve 11 a nevim co mam delat mam mladsi sestru ktera ma 3 roky a starsiho brachu krery ma 13.Aspon nam zbyl tatinek a babicka(ktera ale nema moc dobrou povahu).

375 lidé vyjádřili účast.
Marie
  (kontaktovat autora příběhu)
5. prosince 2016
Ahoj,
kdysi mi zemřela maminka také na rakovinu v podobném věku jako tobě - mě bylo 12. Nyní je mi sice 37, ale hlavně si pamatuji jak jsem se cítila na smutek sama. Do posledka jsem tomu nechtěla uvěřit, že zrovna "mě" by mamka umřela. Byla jsem na ni dost fixovaná. Ke konci její nemoci jsem ji i sobě to ale vlastně přála. Měla velké bolesti a ani mě už nepoznávala. Hodně jsem po její smrti brečela a myslím, že to bylo dobře. Plakej tak často jak chceš a potřebuješ. Potřebujete všichni určitě být i dost o samotě. Ale určitě taťka s babičkou se o Vás postarají dobře. Zkuste řadu věcí dělat tak jako dříve.

Pamatuji se také, že všichni říkali, že mamka něco "nezvládla". Ono to tak vypadá. Až budeš starší, zjistíš, že všechno zlé je k něčemu dobré. To jsem si dokonce pak později jako dítě říkala taky. A hledala jsem i na její smrti pozitivní. Říkala jsem si, že například je super, že jsem měla jen dobrý vztah s mamkou. Nehádali jsme se. Pubertu jsem s ní nezažila. A že nebýt jejího odchodu byla bych děsně "nesamostatná". Já jsem tehdy žila s maminkou, neměla sourozence a po její smrti jsem se musela přestěhovat k tátovi, se kterým jsem se sice vídávala, ale neříkali mi o něm v rodině nic dobrého. Ale on dobrého měl v sobě hodně, jen jsem to tehdy neviděla. Zkus vidět i na své babičce to "dobré", které tam určitě někde je. A věřím, že až přebolí většina smutku ve Vás, můžete si být navzájem oporou kdo bude potřebovat. Hodně mi pomáhalo si s mamkou povídat, jako kdyby u mě byla. I nyní to občas dělám.
Pamatuji se, že jsem se taky cítila taková nějaká "jiná" mezi spolužáky. Ty jsem kvůli stěhování také měnila. Časem jsem si našla kamarádky a vše se postupně zlepšovalo. Hlavně zábavou s nimi jsem zapomínala na to, že mě někdy mamka opustila.
marta
31. října 2016
Je mi to moc líto Ivetko, mám stejně starou dceru jako ty a 6ti letou zase jim umřel tatínek, není a nebude to jednoduché. Nevím co na to napsat vím jak se cítíš a sama naše rodina bojuje se ztrátou je to težké, ale jednou bude líp tomu veřím. Chodíme k psycholožce. O tatínkovi se bavíme, brečíme, bolí to ale jako každá bolest chce to čas i když tohle nepřebolí nikdy. Hodne sil tobe i celé rodine .

In reply to by Anonym (neověřeno)

bára kopecká
  (kontaktovat autora příběhu)
27. listopadu 2016
Milá Ivetko,
Moc mě mrzí, že máš takové trápení. Mám dceru stejně starou jako ty, umřel jí tatínek. Už je to několik let, a teď už není smutná, ale byla, hodně. Co jí pomohlo, byli kamarádi a rodina. I když žádná rodina není dokonalá, když spolu lidi drží, časem to přebolí. Zkus myslet na sestru a na to, jak udělat všechno tak, jak by si to máma přála. My jsme si představovali, že nás dceřin táta vidí, a povídali si s ním, jako by s námi byl. Vydrž, brzo to bude lepší. Zní to jako fráze, ale čas to opravdu spraví. Kdyby sis chtěla napsat s mojí dcerou, dej mi vědět, dám ti kontakt. Ono asi taky pomáhá povídat si s někým, kdo to zná, nebo s psychologem. Držím ti palce, abys měla sílu a abyste se s rodinou měli o to raději, že se teď víc potřebujete. Moc tě zdravím, Bára K.