Víme si rady s duchovními potřebami nemocných?

S hledáním odpovědi nejsem a nikdy nebudu hotova. Složitost vyplývá z toho, že každý pacient je neopakovatelnou bytostí se svou vlastní osobní historií, vlastním vnitřním světem, do kterého může druhý nahlédnout jen tehdy, když mu to dotyčný člověk dovolí, a jen do té míry, do jaké mu dovolí. Avšak mnohé z toho, co jsem se od pacientů naučila, lze zobecnit, poučit se z chyb i z toho, co se podařilo – a byla by škoda nezpřístupnit to těm, kdo přebírají štafetu od nás, starších. Oni se už nemusejí bát, že je bude někdo za starost a za péči o duchovní potřeby nemocných pranýřovat a trestat. Ze škol vycházejí s povědomím, že nějaké duchovní potřeby nemocný člověk má a v rámci holistického přístupu by je neměli podceňovat. Ze zahraničních stáží se vracejí s překvapivým zjištěním, že věřit v Boha a posmrtný život je tam u většiny lidí normální. Po návratu do reality všedního dne pak narazí na problémy, s nimiž si moc nevědí rady.

**Jak definovat „duchovní potřeby“
**To, jak obtížné je obecně definovat pojem „duchovní potřeby“, vyplývá už z toho, že pokusů o definici lze v literatuře najít celou řadu. I když jsou tyto potřeby individuální, přece jen lze najít jednoho jmenovatele, společného nám všem. V nejširším slova smyslu je to podle mého soudu touha po lásce. Touha milovat a být milován. Ta je ve skutečnosti hluboce zakořeněnou a neuhasitelnou touhou po živém Bohu – i když to takhle každý nepojmenuje. Kdesi uvnitř to ale v nás je, ať si to připustíme, nebo ne. Je i možné, že touha milovat a být milován je společná všem živým tvorům. Avšak na rozdíl od těch ostatních má pouze člověk speciální „nástroj“, který nazýváme svědomím. Jedině on je vybaven druhou signální soustavou a schopností klást si otázky po smyslu a cíli života a hledat na ně odpověď, schopností uvědomovat si konečnost svého pozemského bytí a uvažovat o tom, co ho přesahuje. Zkušenosti z hospiců potvrzují, že to není jen výsada věřících. I ten, kdo sám sebe označoval za nevěřícího, v závěru života překvapí své nejbližší tím, že nepochybuje, že kdesi za hranicí smrti existuje konkrétní „bod“ jako cíl, v němž se sbíhají tužby celých lidských dějin a civilizací, stejně tak jako tužby všech lidí, tedy i tužby jeho. Pro někoho je tím cílovým bodem Bůh a bez zábran ho i pojmenuje, jiný se pojmenování z různých důvodů vyhne, ale o smyslu a konečném cíli svého života kdesi za horizontem smrti v hloubi duše nepochybuje.

**Proč?
**Na tom je vidět, jak ošemetné je nálepkovat lidi a dělit je na věřící a nevěřící. Zda mohl nebo nemohl můj pacient dospět v poznávání smyslu a cíle svého života dál nebo hlouběji, to já nemohu posoudit. Avšak pokud bylo v mých silách mu v tom být nějak nápomocná a z nedbalosti bych jeho duchovní potřeby přehlížela a nepomohla mu, svědomí by mi to vyčítalo. A dokud bych to nějakým způsobem nenapravila, v oblasti mých vlastních duchovních potřeb bych velice strádala. Tím chci říct, že duchovní potřeby nemá jen člověk nemocný, má je každý. Problém je pouze v tom, že si někteří z nás pod tím pojmem neumějí nic představit.

Po jedné mé přednášce se do diskuse přihlásila zdravotní sestra: „O jakých duchovních potřebách to tu mluvíte? Ve zdravotnictví pracuji přes třicet roků a s něčím takovým jsem se u svých pacientů nesetkala ani jednou.“ Na otázku, z čeho tak usuzuje, odpověděla: „Nikdy po mně žádný pacient nechtěl, abych mu zavolala faráře!“ Z toho vyvodila závěr – nechce faráře, tudíž nemá žádné duchovní potřeby. To je mezi zdravotníky hodně rozšířený mýtus. Nerozlišují duchovní službu (např. udílení svátostí) a duchovní doprovázení, což je pojem mnohem širší. I zdravý člověk vyhledává duchovní pomoc a potřebuje radu. V nemoci pak často objevuje nové hodnoty, přehodnocuje jejich hierarchii, „ateista“ prosí o modlitbu a hledá smysl události, která ho zaskočila. Hledá smysl utrpení i smysl života, sám sebe se ptá „kdo jsem a kam jdu“… Nahlas to nejčastěji vyjádří otázkou „Proč?“ Na ni sice není vždy nutné odpovědět, ale je škoda nechat ji zapadnout a nevyužít jako odrazový můstek pro další komunikaci, během níž postupně – získáme-li pacientovu důvěru – jeho duchovní potřeby vyplavou na povrch.

**Jak pomoci?
**Tělesné potřeby zjišťovat umíme: „Bolí vás něco? Je stolice pravidelná? Zadýcháváte se při chůzi do schodů?“ Ovšem zjišťovat duchovní potřeby nemocného tímto způsobem dost dobře nejde. Nestačí ani dotazník s otázkami: „Věřící – ano/ne; pokřtěný – ano/ne“. Co jsme se z toho dozvěděli o duchovních potřebách nemocného? Vůbec nic. A co je snad ještě horší, jednou provždy jsme si ho zaškatulkovali, označili nálepkou „věřící“ nebo „nevěřící“.

Nerespektování dynamiky pacientových postojů a potřeb je nebezpečné zejména u nemocných s infaustní prognózou. U nich duchovní potřeby vystupují do popředí a bývají pacientovou prioritou. Často jde o potřebu usmíření, uzdravení vztahů, jak s lidmi, tak s Bohem. Co s tím? Je to soukromá věc pacienta? Jistě. Ale to neznamená, že to zároveň není i věcí nás, zdravotníků. Potřebuje-li pacient k vyřešení svých niterných záležitostí vytvořit podmínky a sám toho není schopen, musíme mu pomoci. Přivolat toho, koho potřebuje – jednou to budou jeho nejbližší, jindy duchovní nebo psycholog. Můžeme se dostat i do situace, kdy bude na tohle všechno pozdě. Půjde o minuty, půjde o život, a my budeme jedinými svědky pacientovy duchovní tísně, strachu a hrůzy z účtování. Proto bychom měli vědět, a i to umět nemocnému vhodným způsobem říct, že lítost může smazat vinu. Jistě, nic z toho, co se událo, nelze vymazat, to prostě zůstává. Kdyby však nebyla možnost opravného opatření, byl by to skutečně důvod k zoufalství. V takovém případě by mnohý z nás asi život neunesl. Člověk se mnohokrát nezachová, jak by měl. Nedělá jen dobro, páchá i zlo. Miluje, ale i nenávidí. Naštěstí opravné opatření existuje. Jmenuje se lítost.

**Proces bilancování a zrání
**Lítost skutečně může smazat vinu. Tohle je třeba vědět, protože s výčitkami svědomí se u umírajících pacientů setkáváme často. Dokud jsou lidé zdraví a při síle, často o nich platí slova, která kdysi dávno pronesl Plinius ml.: „Mnoho lidí se bojí o svou pověst, ale málo lidí se nebojí svého svědomí.“ V této souvislosti je třeba připomenout, jak důležité je včasné sdělení nepříznivé prognózy nemocnému. Proč? Protože odstartuje důležitý proces bilancování a zrání. A ten potřebuje svůj čas. Otázka „proč?“ je asi nejčastější otázkou, kterou nás nemocný upozorňuje na strádání v oblasti duchovních potřeb. Ale není jediná. Přicházejí otázky po smyslu nemoci, smyslu života, smyslu utrpení – tedy otázky, které nazýváme existenciální, otázky po skutečnostech, jež nás přesahují. Jinak je formuluje praktikující křesťan, jinak člověk víru hledající, jinak ten, který připouští, že „něco“ nad námi musí být, a ještě jinak ten, který už pochopil, že to nejspíš nebude „něco“, ale „někdo“. Ve všech těchto otázkách však lze vystopovat hledání naděje. Doprovázející by neměl příliš argumentovat načtenými fakty, měl by víc naslouchat než mluvit. Jsou lidé, kteří v takové situaci nemusí mluvit vůbec, protože za ně hovoří jejich tvář. Ale i tvář umírajícího člověka, který dospěl do fáze smíření, protože umírá po životě naplněném, umírá smířen s lidmi i se svým Bohem a těší se na setkání s ním, dokáže zářit tak, že kolemstojící pochybovači připustí, že za hranicí smrti není jen „něco“, ale „někdo“. Doprovázení umírajících není záležitost jednostranná, ale jde o vzájemné obdarovávání – krása tváře člověka umírajícího v pravém slova smyslu šťastně je tím, co nám pomáhá naplňovat naše vlastní duchovní potřeby. My je totiž máme taky.