Ve vesnici, kde žijí jen nakažení HIV

O narůžovělých hnízdech, do kterých nosí smrt zlatí vrabčáci

Desetiměsíční Nelly stojí v postýlce a šťastně cumlá botu. Brumláním se snaží rozezvučet další batolata v pokoji ve Vrabčí duhové vesnici v jihoafrickém Roodepoortu, v první a největší světové osadě pro pacienty s HIV/AIDS.

Nellyina postýlka stojí v křídle batolat. Je jich tam teď s podobným osudem pětatřicet. Mámy je odložily záhy po narození a životy jim zachránil převoz do hospice. Vedle viru je trápí problémy s dýcháním, dostávají léky proti HIV a podstupují kyslíkové kůry.

„Špatně vyvinuté plíce jsou častým důsledkem onemocnění u kojenců,“ říká s pohledem na Nellu ošetřovatelka Rose Letwaba. V hospici pracuje přes deset let, dříve sloužila jako zdravotní sestra na psychiatrii.

Ve vesničce jí rukama prošly stovky dětí. U řady z nich by přitom stačilo málo, aby rozsudku smrti unikly. „Velká část kojenců se nenakazí v těle matky, ale až při samotném porodu. Kdyby u nich byl lékař a zdravotní sestra, máme méně práce,“ konstatuje smutně Letwaba.

Zázračné léky

V Jihoafrické republice je podle odhadů nakaženo HIV kolem 5,5 miliónu osob, převažují ženy. Denně tisíc nemocných zemře na AIDS, zhruba čtvrtina z nich jsou rodičky a novorozenci. Cesta k drahým lékům a lékařské péči je i přes pád apartheidu omezená.

Vrabčí duhová vesnice dává šanci na léčbu či důstojnou smrt pouze mizivému zlomku pacientů – nyní 240 dětem a téměř stovce dospělých. HIV a AIDS je připravily o rodiny. Přinášejí si s sebou nesmazatelné společenské stigma.

„Nella je na tom ještě dobře. Dostala se k nám včas a nové léky dokážou zázraky. Může se dožít až 35 let, mít zdravé děti. Pro ty, co přijdou pozdě, máme jen jednu nabídku – umožníme jim důstojnou smrt,“ říká Letwaba.

Pracovníci vesničky se vedle nemocných v zařízení starají o dalších 9000 nakažených dětí a dospělých v chudých jihoafrických oblastech Gauteng, Limpopo, Natal a The Free State. Vydržet nepřetržitý stres ze smrti vyžaduje silnou psychiku. „Zdraví zaměstnanci chodí pravidelně k psychologovi. Ovšem osmdesát procent personálu tvoří sami pacienti, kteří nemoc důvěrně znají,“ přibližuje systém hospice Letwaba.

Na začátku Martin

Světově ojedinělou vesničku založila v únoru 1992 reverendka, původně zdravotní sestra, Corine McClintocková. Prvního pacienta sebrala doslova z ulice. Jmenoval se Martin. Starala se o něj necelý rok do jeho smrti, a jak říká, vnímala ho jako syna.

Po jeho odchodu se dnešní sedmdesátnice rozhodla vybudovat hospic pro podobně postižené bezdomovce. Vysnila si vznik velké vesnice, tradiční komunity žijící v rodinách, kde děti chodí do školy a dospělí do práce.

Uspěla za pár měsíců. Pozemek o výměře 6,4 hektaru jí poskytlo zdarma město. Stavět začala z darů, jejichž hodnota se vyšplhala ke dvěma miliónům randů (tehdy až 14 miliónů Kč).

Na chod si ovšem snaží zařízení vydělávat také samo. Pacienti, kteří mohou, běžně pracují. Muži vyrábějí v dílnách nábytek, ženy šijí. V momentě, kdy u nich AIDS naplno vypukne, mají jistotu, že zemřou důstojně a se vší péčí.

Každý měsíc jich takto odejde zhruba deset, od vzniku hospice seznam jmen obětí AIDS čítá kolem dvou tisíc. Každého z nich připomíná zlatý vrabec přibitý na kmen stromu v přijímací místnosti hospice.

Náhrada rodiny

Model rodiny je zachováván důsledně především u malých pacientů. Do hospice je nezřídka přivážejí přímo z ulic johannesburských ghett. Nový domov získávají následně podle dvou hledisek – rozvinutí choroby a věku. Čistá postel na ně pak čeká v jednom z narůžovělých domečků připomínajících obrácená hnízda, o nějž se dělí s dalšími dvaceti dětmi.

Architekturu komplexu navrhla sama reverendka. Z leteckého pohledu vytváří kříž. Každá z budov má ve střeše malý otvor připomínající komín. Kouř z něj ale nevychází, díra slouží k cirkulaci vzduchu, aby se zamezilo šíření nemocí. Uvnitř domku jsou čtyři ložnice, kuchyň, koupelna a toaleta. „Teta“ dětí dohlíží na to, aby se pravidelně myly, nezapomínaly psát domácí úkoly a chodily včas spát. Kontroluje navíc, zda snědí vše, co mají. Čtyřikrát v týdnu najdou na talířích hovězí, dvakrát kuřecí a jednou rybu. „Kvalitní strava je v boji s nemocí velmi důležitá,“ shrnuje Letwaba.

Malí pacienti pomáhají drobně i při chodu hospice, třeba tím, že si po sobě v ložnicích uklízejí. Myšlenka spoluúčasti patří k hlavním zásadám McClintockové. Prosazuje, že pacienti musejí bez ohledu na věk a stadium nemoci vědět, že je má někdo rád, že jim někdo věří a že nesou za svůj život odpovědnost.

Žádné změny

Letwaba přesto smutně říká, že od začátku 90. let nevidí v boji s HIV/AIDS v JAR žádnou změnu. „Neexistují ani přesné statistiky. Dneska jsou u nás nakažené tři generace: babičky, mámy i děti,“ uzavírá. Roční provoz hospice spolyká téměř 18 mil. randů (zhruba 40 mil. Kč). Náklady získává zařízení ze soukromých darů, velká část z nich přichází ze Spojených států. Léky pro pacienty a případná vyšetření v nemocnici platí jihoafrický stát.

Právo; 17.5.2008; Rubrika: Zajímavosti; Strana: 14; Autor: Lenka Hloušková