Útulek před cestou

*Architekt navrhuje mnoho rozličných budov. Já bych si dnes chtěla povídat o těch, v nichž žijeme svůj život — rána, večery, noci. Jsou stavby na bydlení něčím pro architekta svazující či zavazující, nebo naopak Vás těší je vymýšlet více než třeba budovy úřední?

* 

Dnes je celá výstavba, vlastně i ostatní naše činnosti, čím dál více svázána spoustou často zbytečných předpisů, norem a nařízení, jsou to takové novodobé technicistní formy tradičních architektonických kánonů, které dříve vymezovaly podobu staveb. Architekti se dnes mohou vyjadřovat velmi svobodně, kreativita je bohužel až příliš očekávaným parametrem staveb, ovšem pokud poslušně splníte všechna požadovaná, laickým pohledům skrytá novodobá „přikázání“. 
Bytové stavby patří k těm nejvíce omezeným, jsou rozhodně více svazující i zavazující než administrativní budovy nebo výstavní stavby, kde má architekt ještě více volnosti. Možná právě proto se jim rád věnuji. 
V této zvláštní době, kdy je jakoby vše možné, mám rád, když se mohu něčeho chytit, proto se rád věnuji bytovým stavbám nebo rekonstrukcím. Nemám ambice vytvářet zcela nezávislé kreace, naopak se asi rád přizpůsobuji nebo na něco navazuji. Vlastně si vážím toho, když je na co navazovat. Také preferuji navrhovat stavby pro lidi, pro neprofesionální, přímé klienty.

Když projektujete dům konkrétní rodině, potřebujete ji znát, její vztahy, cesty, životní rytmus, zvyky?

Právě u rodinných domů je vazba mezi architektem a klientem nejtěsnější a pro výsledek návrhu asi nejdůležitější. Při našem způsobu práce je to poměrně pomalý proces, kdy se navzájem poznáváme a postupně odhalujeme potřeby a přání klienta i hodnoty a potenciál místa. Je to nesmírně zajímavá a přitom zodpovědná činnost, svým návrhem velice výrazně ovlivníte příští způsob života lidí v novém domě. Velmi záleží na tom, jak otevřený, komunikující a příjemný ho navrhnete a pomůžete zrealizovat. Někdy mám pocit, že i domy mají svoji auru.

Dům pro sebe jste, pokud vím, neprojektoval, ale asi myslíte někdy na to, jak byste jej chtěl a kdo by v něm bydlel. Je něco, o čem víte, že byste v něm opravdu hodně chtěl mít a čím by ten prostor nějak odrážel to, jak žijete svůj život?

Moc na to nemyslím, jsem v tom preferování obyčejnosti na architekta asi trochu výstřední. Již v mládí jsem si dost jasně uvědomoval, že na rozdíl od svých kolegů vlastně ani moc nechci bydlet v mnou navrženém domě, abych na každém kroku nenarážel na vlastní záměry a detaily, vtělené do stavby. Pokud jsem uvažoval o nějakém ideálním řešení, představoval jsem si spíše život v rekonstruované stavbě. Nevím, čím žiji svůj život, ale vždycky jsem toužil mít velkou knihovnu, dostatek místa na knihy.

Projektoval jste hezký krumlovský domov pro seniory. Jak udělat domov, který vpravdě domovem vlastně není? Co dělá domov domovem z Vašeho architektonického pohledu a jak se Vám podařilo to aspoň trochu přenést do této stavby?

Domov nevytvářejí pouze stavby, ale naplňují jej lidé. I nejútulnější dům může být peklem pro znesvářené sousedy, i v katakombách můžete najít domov plný naděje a lásky.
Tímto tvrzením však nechci sejmout odpovědnost z architektů za lidskost a příjemnost navrženého prostředí, či naopak za anonymnost jejich staveb, způsobenou množstvím fyzických, provozních i psychických bariér nebo paradoxně přehnanou kreativností. Je jedno, zda jsou stavby určeny pro seniory nebo jde o školku. Anonymnost a racionalita doby plodí tomu odpovídající předpisy a obojí ovlivňuje podobu staveb. Je stále nesnadnější v daném systému přípravy i realizace staveb vytvořit opravdový domov, zvláště u staveb s prvky „kolektivního“ bydlení. Je nutné neustále myslet na to, co je pro obytnost staveb podstatné. Nejde o jednoduché recepty, tkví to v mnoha úrovních, od koncepce dispozic až po detail. Ale nejde ani tolik o detaily, jako o způsob myšlení. V Krumlově nám například velmi záleželo na tom, aby lidé nechodili domů přes anonymní vstupní haly, které by budily dojem ústavu nebo hotelu, ale aby mohli jít přímo do vlastního domu, který na první pohled působí jako bytový dům. Aby se lidé v domě necítili jako v nějaké instituci, je nutné často volit prostředky popírající instituci. Pocit domova je důležitější než ideální provozní podmínky instituce a tyto parametry jsou velmi často v protikladu. Dům s pečovatelskou službou v Českém Krumlově jsme záměrně rozdělili do čtyř menších objektů, i když pro provoz by bylo jistě výhodnější, kdyby šlo o jeden monoblok. Ale právě rozdělení staveb na menší části je základním prvkem jejich obytnosti. V malém měřítku staveb je skrytý třeba půvab Malé Strany.

A nakonec otázka tichá, osobní: kde byste chtěl žít na konci života, když budete mít třeba jen málo sil a některé věci nabudou z tohoto pohledu velkou důležitost?

Na tichou otázku tichou odpověď – doma. Ale je to taková přirozená a prvoplánová odpověď, jsou asi i jiná řešení, záleží na konkrétních podmínkách, domova i stavu umírajícího, dovedu si představit i lidsky důstojné „zařízení“, které nebude působit jako „zařízení“, ale jako útulek před cestou …  

Děkuji za Váš čas. 
 
Dobrou noc. Ladislav Lábus