Utíkáme před smrtí

„Budeme se dožívat sta let, otázka ale je, zda se nám to vůbec vyplatí,“ říká expertka na geriatrii. Díky dokonalejší medicíně a lepší životní úrovni přibývá lidí nad 90 let. „Jedna z teorií stárnutí říká, že kdo se dožije 90 let, velmi pravděpodobně se dožije i stovky.“

**Budeme se běžně dožívat sta a více let?
**Určitě ano. Ale mělo by se začít mluvit i o tom, jaká bude kvalita života těch dlouhověkých. Je to takový paradox. Snažíme se, abychom žili věčně, ale bude vůbec stát za to žít tak dlouho? Jde spíše o filozofickou otázku, ale vezměte si člověka nad 40 let. Ten začne uvažovat, že přechází do druhé poloviny života, má najednou problém sehnat zaměstnání, jaké by si představoval, a přitom má stále dost sil. Natož člověk nad 60. Dostane se do důchodového věku a říká si: Co budu těch 40 let dělat? Kdo se o mě postará? Myslím si, že mladí by si měli začít uvědomovat, že se sice dožijí delšího věku, ale v jakém stavu a jak pak ten život naplnit?

**Takže lépe žít rychle a do hrobu jít zhuntovanej?
**To je samozřejmě jedna z možností, ale bohužel vás musím zklamat. Možná by to dopadlo hůř. Přemýšlel jste někdy o tom, jak byste chtěl zemřít?

**Asi jako každý…
**Vidíte, když se na to někoho zeptáte, tak spousta lidí řekne: Chci se dožít hodně let, ale v plném zdraví. No, a pak abych šel po ulici a přejelo mě auto nebo mě to kleplo. Abych nebyl závislý, nemocný, na obtíž. Tohle se ale povede jen pěti procentům lidí. Člověk by měl uvažovat, než si tělo zhuntuje tak, že je pak chronicky nemocný a závislý na tom, kdo mu poskytne péči.

**Bydlení pro seniory je podle vás podivná móda dnešní doby. Proč si to myslíte?
**Je to asi šest až osm let, kdy v naší zemi vypuknul boom výstavby různých domů či penzionů pro seniory, dokonce jsem slyšela i o vesničce pro seniory. A představila jsem si komplex budov, kde budou staříci juchat a chodit spolu do kina, no, úplný nesmysl. Ve mně to evokuje ghetto: pojďme tam dát lidi nad 70, ať se tam baví, ale moc neotravují tu zbytkovou populaci… A ještě takový dovětek — názor, že na nich majitelé vydělají, protože senioři jsou bohatí. Ty projekty krachly, protože čím jsou senioři bohatší, tím méně peněz vydají na svou potřebu a péči a raději to dávají svým dětem a příbuzným. Ti se jim pak odvděčí tak, že je opravdu do nějakého domova šoupnou. Je to postmoderní způsob života, ne jako dříve, kdy generace žily spolu, prožívaly narození i smrt jako přirozený běh života. Děti byly u toho, když prarodiče umírali.

**Vy ale přece také provozujete hospic…
**Abychom nesměšovali dvě věci. V domovech pro seniory žijí i lidé, kteří nejsou nemocní. Hospic se ale věnuje hlavně umírajícím a nevyléčitelně nemocným. Založili jsme mobilní hospic Modrou bránu, kdy naši pracovníci dojíždějí do domácností. V Praze je takový hospic Cesta domů, u kterého se všichni učíme. Když jsme zakládali náš hospic, byla jsem tam na semináři. Říkali, že v celé Praze se starají asi o patnáct lidí. Přišlo mi to málo a myslela si, že o tolik lidí se budeme starat u nás v okolí Městce. Ale ukázalo se, že to není pravda. Lidé se totiž umírání doma hodně bojí.

**Co si myslíte o eutanazii?
**To je tak strašně složité, že když se mě na to někdo zeptá, ani nevím, jak to uchopit. Máte různé obory, jako je onkologie, kde u pacienta zjistíte nevyléčitelnou chorobu a lékař by mu měl vše vysvětlit a říct pravdu. Většinou se však chodí kolem horké kaše, když již léčba není možná. Všichni okolo to vědí, jenom ten pacient ne. Myslím si, že lékaři mají problém sdělovat pravdu, protože se říká špatně a lidé třeba dlouho netuší, že umírají.

**Lékaři že nemocným nesdělují pravdu?
**To určitě ne, ale víte, ani pacienti nejsou připraveni vnímat takovou pravdu. Třeba v USA někomu zjistí nádor rozlezlý po celém těle a natvrdo mu řeknou: Máte měsíc, dva, zařiďte si tyhle věci. Oznámí to pacientovi, který se rozhodne, jestli to řekne příbuzným. Tady je trochu jiná zvyklost. Tady se to většinou nejdřív dozvědí příbuzní a přejí si: No, hlavně to dědečkovi neříkejte. My lékaři jsme vychovávaní, že máme léčit a nejlépe i vyléčit. Očekává se to. Je ale spousta nemocí a stavů, kdy lékař nemůže pomoci — a to najednou má říct, že už dál nemůže? Je to stresující, ve škole se to neučí, trochu se získá praxí za pochodu, někdo se to nenaučí vůbec. I proto mluvím o tomto dříve než o eutanazii, protože pro ni se člověk může rozhodnout ve chvíli, kdy je vše jasně řečené.

**I kdyby se to naučili lékaři, kde se to naučí ti pacienti?
**Jsme zpátky u toho, že by generace měly být spolu. Zemřel mi tatínek a synovi byly dva roky. Byl na pohřbu, viděl všechny ty věci okolo. Ale lidé neberou děti do nemocnice, na pohřby, protože je chtějí chránit. Od čeho? Od života? Je však potřeba jim příhodně ukázat, že na světě není jen mládí, krása a zdraví.