To nejmenší, co můžeme udělat
V tomto měsíci vstoupila Cesta domů do desátého roku své existence. Tak jsem se pro rozhovor tentokrát nevydala daleko, ale „domů“. Oslovila jsem s několika otázkami pana předsedu sdružení, Josefa Basíka. Od počátku nás sleduje a je nablízku jako dobrovolník a přející bytost, několik let je v radě sdružení, poslední rok je jejím předsedou.
Josefe, z čeho máš největší předsednickou radost?
Z existence Cesty domů samotné, z toho, že přes občasnou únavu a vnější potíže má vlídného ducha nejen pro klienty, ale i uvnitř mezi zaměstnanci (alespoň z mé přece jen trochu vnější perspektivy). A snad to zároveň není „já se obětuju za každou cenu“, neb je to „Jediná Pravá Cesta a Poslání“. Z toho, že je Cesta domů nekonfesní, profesionální, bez příznaků sekty. Ale zároveň tu ta obětavost neokázale je – zažil jsem ji na vlastní oči: Bytí s, vlídnost bez přeslazenosti, planých řečí, planého utěšování.
A teď trochu naopak, máme samozřejmě i lecjaké obtíže a starosti. Dá se říci, která je pro tebe opravdovou starostí?
Peníze, legislativa. Když uvážím, co se kde prošustruje peněz, co se vylije betonu ... Netoužím po hmotné chudobě, ale měřit blaho(byt) jen HDP na hlavu je hloupé.
**Současná rada je složena z velmi zajímavých osobností, které spolu
velmi dobře spolupracují. Na rozdíl od mnoha jiných neziskovek v ní už nemáme otce a matky zakladatelky, předali jsme to rádi vám, lidem zvenčí, kteří z nějakých důvodů měli ochotu přiložit ruku k dílu. V čem vidíš největší přínos současné rady pro celou Cestu domů?
**Veliký dík matkám a otcům zakladatelům a klobouk dolů. Byli ochotni nechat si do své jasné původní představy mluvit, vzdali se dobrovolně části řídicích pák. Není to pozitivní proto, že by jejich následníci – dnešní rada - byli lepší. Ale proto, že Cesta domů má takhle větší možnost okysličovat se vnějšími vlivy, že se jako celek nezapouzdřila.
Často hrozívá nástup mentality „obklíčeného partyzánského oddílu“ i na pracovištích, kde by to člověk nečekal. Dnešní rada může vnášet své zkušenosti a techniky z jiných oborů a také to dělá.
**A dá se říci, proč tak věrně pro Cestu domů pracuješ ty, čím tě přitáhla a oslovila a proč tě to, jako mnoho jiných lidí, nestraší?
**Nedělal jsem si a nedělám si o velikosti svého přínosu iluze, ale je-li (v obou smyslech slova) „výkonná ředitelka“ Martina Špinková ochotna si poslechnout názory odjinud, jsem, stejně jako ostatní, rád k dispozici. To je to nejmenší, co můžeme udělat.
**A teď moje tradiční nevyhnutelná otázka a na tebe budu velmi přímá:
jak bys ty rád končil svůj život? Objednal by sis Cestu domů?
**´Si piš, že jo!´
Určitě bych chtěl, v mezích možného, končit jako můj tatínek, který, a my s ním, měl tu kliku, že si poslední dny užil úžasnou péči. Jen jsme dlouho váhali, nevěřili si, že to jako rodina dokážeme, mohlo to být asi o něco dříve. Cítili jsme se podpořeni, zajištěni, nehrozila bezradnost, všichni byli k dispozici, sestřička Štěpánka byla milá, pečlivá, precizní, trpělivá, MUDr. Houska také a ... mám tady říkat všechna ta další slova? Slyšet vyprávění o Cestě domů a vědět, že je výborná, a zažít ji v akci, to je stále ještě nepopsatelný rozdíl, dvě úplně různé kategorie... A jistě, že pečující musí mít dobře fungující zázemí.
A máš nějakou otázku, na kterou bys rád odpověděl a já ji nepoložila?
Ano, mám: **Nezdá se ti, Josefe, že mluvíš trochu jako reklamní leták?
**Víš, Martino, ono to moc jinak nejde, ono to tak je. Zažil jsem to. Mohl bych být
cynický nebo patetický, tohle je stále ještě civilní kompromis :o).
Děkuji za rozhovor.
