Takový život si prosím nepřeji

Zákon o zdravotních službách nám v souladu s mezinárodní úmluvou umožňuje sepsat svoje přání pro případ, že se ocitneme v situaci, kdy je už nebudeme schopni vyslovit. V dokumentu mezinárodně známém jako Living will můžeme například lékařům sdělit, že si nepřejeme resuscitovat po úraze, který by nás trvale upoutal na lůžko. Nebo pomocí přístrojů udržovat při životě v komatu. Poslední příklad mám ještě v živé paměti. Moje devadesátiletá babička ležela v nemocnici, život z ní pomalu vyprchával a ona nás při každé návštěvě prosila, ať už ji necháme umřít. „Vyndejte mi ty hadičky,” šeptala a naléhavě nám na přeskáčku tiskla ruce podle toho, kdo u ní právě seděl. Lékaři ale vrtěli hlavou, ne, ne, my jsme tady od toho, abychom jí pomohli žít, ne umřít. Nakonec jsme babičku na její výslovné přání vzali z nemocnice domů. Tam nebylo nic, co by její přirozený odchod zdržovalo. Pokud by ovšem nebyla při vědomí, léčbu by odmítnout nemohla a možná by v té nemocnici ležela ještě dnes. Je logické i lidské, že lékařům je proti srsti nechat někoho na jeho vlastní přání zemřít Na druhou stranu ale nemůže být jejich svědomí postaveno výš než právo člověka svobodně rozhodnout o svém osudu. A právě z této úvahy instituce dříve vysloveného přání vychází.

**S Alzheimerem mě neoživujte
**Na něj má od 1. dubna letošního roku právo každý Čech starší osmnácti let, pokud není zbaven způsobilosti k právním úkonům. V dokumentu můžeme přesně určit, jak se s námi má, nebo spíš nemá zacházet, když se dostaneme do vážného zdravotního stavu. Dříve vyslovené přání je navíc právní dokument, jehož platnost musí být úředně ověřena. To je důležitá informace třeba pro člověka, u kterého odborníci zjistí Alzheimerovu chorobu. Ví, že ho čeká demence, která se bude prohlubovat. Možná natolik, že bude jednou zbaven způsobilosti. Zatím je ale v dobré kondici, a tak může pro případ, že ho postihne nějaká akutní příhoda či nehoda, vzkázat lékařům: neoživujte mě, život s Alzheimerem by stejně pro mě neměl smysl. A postoj takového člověka chápeme.
 
**Život na vozíku. Ano, či ne?
**Jednoznačně přitakat vášnivému cyklistovi v nejlepších letech, který si nepřeje být oživován po nehodě, která způsobí třeba nehybnost dolních končetin, to už se nám moc nechce. Je mezi námi dost těch, co říkají, že je pořád pro co žít. I s vozíkem! „Leckomu připadá divné chtít to po úraze zabalit, ale jsou nátury, pro které tím život opravdu skončí,” oponuje ostravský psycholog Kamil Vondřejka.
Zaujmout nějaký postoj ke konci života je ve chvíli, kdy jsme ho plni a nemáme žádné zdravotní pouze, strašně těžké. Možná proto svou vůli předem vysloví minimum lidí i v zemích, kde má tento testament tradici, jako jsou například USA nebo skandinávské státy. „Pokud to ale někdo udělá, jsou to ponejvíc právě muži, kteří přesně vědí, čeho se v životě nechtějí dožít Ženy sepisují living will jen výjimečně,” dodává psycholog.
Že ani u nás nebude living will žádná masovka, se domnívá i doktor Roman Zdárek z pražské Nemocnice na Homolce: „V případě dříve vysloveného přání můžeme nejčastěji očekávat dvě typické situace. Odmítnutí transfuze u Svědků Jehovových a odmítnutí resuscitovat po vážné nehodě. I tak se ale bude počet dříve vyslovených přání pohybovat spíš v promile než procentech obyvatel.” Není divu. Ovlivnit takto svůj odchod ze života se zpočátku může zdát lákavé, při hlubším zamyšlení se ale začneme ptát Co kdyby…? Co kdybych se nakonec z komatu probral(a)? Co kdyby se za dva roky našel lék, který Alzheimera dokáže zastavit? Je lepší pamatovat na to nejhorší a ošetřit v dokumentu situace, ve kterých si nepřeji se ocitnout, nebo mám doufat, že zrovna já budu mít to štěstí a zemřu v požehnaném věku, ve spánku a bez předchozího stavu nemohoucností? Je tu ale ještě jedna cesta. Brát umírání jako normální proces a spolehnout se na erudici a empatíi zdravotníků, kteří správně posoudí zdravotní stav a nastaví odpovídající úroveň péče.
 
**Co by si vybrali doktoři
**Právě tuhle cestu by nejspíš zvolil lékař Pavel Štětka: „Ani po dvaceti letech praxe si neumím představit, jak bych dříve vyslovené přání exaktně formuloval. Navíc mají lékaři povinnost u pacientů, jejichž léčba je takzvaně marná a není naděje na zlepšení základního onemocnění, přejít od intenzivní léčby k paliativní.” Paliativní péče smrt neurychluje ani neoddaluje, zato poskytuje úlevu od bolesti a jiných obtěžujících symptomů nemoci a hlavně dává prostor i psychickým a duchovním aspektům umírání. Co ale ti, kteří přece jen mají potřebu svůj život aktivně ovlivňovat i na jeho sklonku? „Možná budou o takovém testamentu uvažovat,” říká psycholog Vondřejka, ale jedním dechem dodává, že jen málo z nich ho nakonec sepíše. „To proto, že smrt jako taková je v moderní západní civilizaci obrovské tabu a nikdo se jí nechce moc zabývat. Takže pokud bude u nás o living will zájem, tak spíš mezi seniory.”
 
**Hranice mezi životem a smrtí
**Smrt je lehká, umírání těžké, říká se. Své by o tom mohli vyprávět sami lékaři. „Určit hranici mezi životem a smrtí je opravdu velmi obtížné,” potvrzuje primářka oddělení chronické resuscitační a intenzivní péče v motolské nemocnici Jarmila Drábková. I proto postrádá větší diskuze na téma dříve vysloveného přání. Podle ní lidé nejsou s problémem správně seznámeni a tápou i někteří lékaři. Podle docentky Drábkové se na hranici život/smrt rozdílně dívají i mnozí evropští a američtí lékaři, byť se s institutem dříve vysloveného přání setkávají už na studiích. Odejmout na přání pacienta dýchací přístroj nebo vyndat sondu s výživou, na to nejsou totiž připraveni zdaleka všichni. Profesor Vladimír Černý z královéhradecké nemocnice dokonce pro MF Dnes přiznal, že i navzdory přání pacienta je odpojení od přístrojů v komatu situace, kdy by měl rozhodnout soud. I pro velice zkušené lékaře je totiž kóma neprobádané území. Pacient nereaguje na podněty, nelze s ním navázat verbální kontakt, přežívá jen pomocí přístrojů. Někteří se ale nakonec proberou a částečně uzdraví. Proto není pro lékaře jednoduché pacientovo přání odpojit od přístrojů respektovat. Člověk přece není počítač, abychom ho jen tak vypnuli!
 
**Rozhodnutí z nejtěžších
**Lékaři to rozhodně nemají lehké ani v případech, kdy pacient v komatu není. Tady se ale mohou aspoň opřít o medicínskou etiku, která říká, že ukončit se má taková léčba, která už nevede k vyléčení, není účelná a je pro pacienta zatěžující. Na Klinice anesteziologické a resuscitační medicíny v Hradci Králové dokonce před třemi lety vznikl dokument, který podrobně popisuje, kdy je možné léčbu ukončit a pacienta dál nezachraňovat. Rodil se přes deset let, což svědčí nejen o jeho důležitosti, ale i odborné propracovanosti. Ani tak by ale neměl stát nad svobodným rozhodnutím každého z nás. Nebo ano?