z médií

Tabu sexu vystřídalo tabu smrti

Dříve byl tématem, o němž se ve slušné společnosti ani v soukromí nemluví, sex. Zato smrt bývala běžnou součástí lidského života. Děti se brávaly na pohřeb svého rodiče či sourozence, mrtví byli portrétováni v rakvi. Minulé století obrátilo karty – zrovnoprávnilo sex, tabuizovalo smrt.Článek od Marty Hříbalové vyšel v Psychologii dnes.

V dnešní době věříme na zázraky moderního lékařství. Nemoci, které byly před několika desetiletími nevyhnutelně smrtelné, jsou dnes léčitelné nebo lze alespoň zmírnit jejich průběh a oddálit smrt. Právě díky rozmachu lékařské vědy se smrt přesunula z domovů do nemocničních pokojů a pozůstalí jsou o ní většinou informováni nemocničním personálem. Ovšem i ve „vítězné medicíně“ je smrt vytěsňována jako nežádoucí. V lékařských učebnicích jsou pojednány zejména otázky jak jí zabránit či předejít, již v nich není zpracováno, jak se chovat k pozůstalé rodině v případě úmrtí pacienta. Není neobvyklé, že se lékaři snaží podobným hovorům vyhnout – vždyť smrt vlastně znamená prohru lékařské vědy. Ale na druhé straně je fakt, že etika takovýchto rozhovorů je vyučována na lékařské fakultě, třebaže zatím pouze jako volitelný předmět.
 „Kmotřička smrt stála už nad kolébkou lidstva. Je všudypřítomná, a přece zahalená tajemstvím. Její podoba i zvyky s ní spojené se během staletí proměňovaly. Někdy byla přátelská a krásná, jindy zákeřná a odpudivá. Někdy probouzela strach, jindy byla toužebně očekávána. Dovedla lidstvo do 21. století, aniž by poodhalila své tajemství. Dnešní doba však nemá ráda tajemství, a proto nemá ráda ani smrt,“ míní francouzský historik Phillipe Ariés.
Britský teolog a religionista Douglas J. Davies upozorňuje na další skutečnost, která ovlivňuje náš vztah ke smrti. Kvůli menší naději na dožití se v předchozích stoletích lidé setkávali se smrtí mnohem blíže. Dnes je pro nás nepředstavitelná například kojenecká úmrtnost – nebývalo ojedinělé, že v rodině z dvanácti dětí přežily jen dvě. Nyní je běžné, že rodiče umírají teprve, až když jsou jejich děti dostatečně zaopatřené, většinou už mají své vlastní potomky a nezřídka i vnuky. Podle Daviese je tedy možné, že: „Dítě, ač v důchodovém věku, nikdy nezažilo osobní bolest nad ztrátou jednoho nebo obou rodičů. To může vést k tomu, že nikdy nebudou sami, že jsou dospělými dětmi“. A právě toto pomalé vytrácení se smrti z našich životů může vést k tomu, že nebudeme vědět, jak o ní hovořit. Z výzkumu pohřebních rituálů, který jsem zpracovávala ke své diplomové práci, vyplynulo, že v proslovu za zemřelého jsou běžně používány fráze: „Zemřel nečekaně v sedmdesáti pěti letech.“

Smrt je tabu
Někteří psychologové, sociologové i antropologové, kteří se zabývají tematikou smrti, zastávají názor, že smrt je v současné společnosti tabuizována, jiní mají názor opačný. Podívejme se nejprve na argumenty, které podporují první tezi. Například podle Juppa a Waltera proměnily vztah ke smrti a truchlení ve 20. století dvě světové války, ve kterých zahynuly miliony lidí. Především druhá světová válka pozvedla znechucení ze smrti, o které se postupně přestávalo mluvit. V roce 1955 vydal Geoffrey Gorer významnou knihu Pornography of death, ve které používal výraz „pornografie smrti“ pro přirovnání vztahu společnosti k tomuto fenoménu. Podle Gorera byl tento vztah stejně prudérní, jako měli lidé ve viktoriánské době k sexu. Smrt se stávala sociálním tabu místo sexu.
Podle sociologa Anthohy Giddense o smrti nemluvíme, protože považujeme za samozřejmé, že se jí lidé bojí. Tento strach souvisí s odklonem od tradiční kultury předků, kdy žilo více generací ve stejné domácnosti, a mohli se tak cítit jako součást komunity. Oproti tomu současný individualismus způsobuje, že člověk vnímá jako jednotku sebe, nikoli celou rodinu. „Naši předkové vnímali smrt jako součást celkové zkušenosti lidské existence. My smrt vnímáme jako selhání,“ píše Ted Harrison v knize Druhá strana smrti.

Smrt není tabu
Pro skutečnost, že smrt není tabuizované téma, hovoří množství filmů a beletristických děl, ve kterých lidé umírají a jsou oplakáváni. Nemám teď na mysli detektivní filmy nebo seriály, ve kterých je smrt pouhým předpokladem k nalezení vraha, ale ta díla, ve kterých důležitou roli hraje právě truchlení. Knihy o smrti a umírání patří k bestsellerům, konstatoval i autor mnoha z nich, lékař Raymond Moody. Vycházejí populárně naučné knihy pojednávající o fenoménu smrti, ale i speciální zahradnické publikace o úpravě hrobu, které jsou běžně ke koupi v knihkupectvích i supermarketech mezi ostatními publikacemi pro kutily nebo zahrádkáře. Důkazy o tom, že smrt není tabuizované téma, lze nalézt i ve společenských časopisech.
Psychologická pomáhající literatura vychází v poměrně velkém množství, četné jsou životní příběhy (ať už vymyšlené, nebo skutečné) lidí, na kterých autoři ukazují, že pocity, myšlenky a vše, co umírající či pozůstalý prožívá, je naprosto normální. Tyto psychologické publikace jsou v České republice často vydávané pod záštitou Linky důvěry, která pomáhá dětem i dospělým v těžkých životních situacích.
Na sociální síti Facebook byla založena skupina „Ať je to den, měsíc nebo 10 let, odchod milované osoby stále bolí…“ Tato internetová skupina má více než 1200 členů, kteří sdílejí své pocity s ostatními. Hovořit o smrti a sdílet svůj žal mohou i lidé, kteří přidají svůj zápis do Virtuálního pomníčku obětí dopravních nehod.
Jan Sokol, přednášející na Fakultě sociálních věd UK, zastává názor, že smrt právě tím, že je už v životě předem přítomná jako vyhlídka, dává tomuto životu tvar, napětí, vážnost i dramatickou podobu. Dává událostem a činům jejich jedinečnost, platnost a hodnotu.

Jak kdy…
Lucie Přádová, která dříve vedla pomoc pro pozůstalé v hospicovém občanském sdružení Cesta domů, v rozhovoru na webových stránkách Cesty domů hovoří o tom, že se její kamarádi ostýchají hovořit o smrti. „Kamarádi se většinou chtějí dozvědět, co v hospici dělám a jak taková práce vypadá. Někteří jsou taky rozpačití a vyptávat se ostýchají. Téma je zajímá, ale vzbuzuje nedůvěru nebo strach.“
Podle mého názoru lze na smrt nahlížet jako na fenomén, který má dvě rozdílné podoby. Jednu veřejnou, vzdálenou, anonymní, cizí. A druhou osobní, blízkou, kdy zemře konkrétní, mně blízká osoba. Smrt jako taková tabu není, informují o ní každodenně média (počet nehod, letecká neštěstí, přírodní katastrofy, lokální války…). Pokud se mě smrt osobně netýká, je tématem, o kterém lze hovořit bez jakýchkoli zábran.
Na druhou stranu se ale smrt stává tabu ve chvíli, kdy se přímo dotýká našich blízkých či přímo nás samotných. V tu chvíli se obecná zkušenost mění v reálnou osobní tragédii. Při dopravní nehodě zemřela má snoubenka, vlak srazil mého kamaráda, mně byla diagnostikována smrtelná nemoc. O své osobní tragédii stále neumíme mluvit a většina z nás nedokáže poskytnout podporu truchlícímu člověku. Vnitřní smutek a pocity spojené se smrtí blízké osoby jsou vytlačovány, protože v dnešní společnosti, která je zaměřená především na výkon a mládí, nejsou truchlící schopni podávat nejlepší výsledky. V individualizované společnosti nechceme, aby nám ostatní viděli do karet. Takové citlivé téma sdílíme pouze se svými nejbližšími. Na veřejnosti je ukrýváno.

Bez obřadu?
Naši předci byli vybaveni stereotypy, kterými mohli vyjadřovat svůj zármutek. Tato pravidla sice byla svazující, neboť prožívání smutku je individuální proces, přesto však lidé mohli svůj smutek „zvládat“ mnohem lépe než pozůstalí v dnešních dnech. „Dnešní společnost vybavuje jednotlivce v mnohem menší míře nežli dříve stereotypními obraty a ustálenými způsoby chování, jež by mu zvládnutí silného emocionálního nároku v těchto situacích usnadnily,“ říká německý sociolog Norbert Elias. Podle Přidalové nemají pozůstalí společný základ, kterého by se mohli držet, a jeho neexistence je jedním ze zdrojů rozpačitosti moderní společnosti nad smrtí. Z dnešní společnosti se v podstatě vytratilo ritualizované držení smutku.
Také už není zdaleka samozřejmé rozloučení se se zesnulým na pohřbu. Pozůstalí si mohou zvolit prostou kremaci – pohřeb bez obřadu. Ten je podle ředitele Pohřebního ústavu hlavního města Prahy Julia Mlčocha vykonáván přibližně v polovině případů. Po kremaci bez obřadu si pozůstalí vyzvednou v krematoriu urnu. Někteří pozůstalí si ale urnu ani nevyzvednou a ta zůstává v krematoriu.
Podle mého názoru je tento trend pohřbů bez obřadu škodlivý pro pozůstalé, protože se nemohou rozloučit se svým zemřelým blízkým. Z tohoto důvodu mohou i léta setrvávat v pomezní fázi, kdy se nemohou smířit se smrtí svých blízkých. Toto se projevilo i v mém výzkumu při rozhovorech s Darjou a Gabrielem, kteří se nezúčastnili pohřbu svých blízkých. Oba shodně vyprávěli, že sice vědí, že jsou jejich blízcí mrtví, přesto ale stále doufají, že se vrátí. Jak ale upozorňuje psycholožka Helena Haškovcová, ani toto rozloučení není všespásné a může přijít v nevhodnou dobu, kdy si pozůstalý ještě není schopen uvědomit, že jeho blízký zemřel.
Na druhou stranu nakládání s popelem zesnulého není zákonem stanoveno a z tohoto důvodu s ním mohou pozůstalí nakládat, jak sami chtějí – rozptýlit, pohřbít nebo jej mít uložen doma v bytě či na zahradě. Například jedna z dotazovaných, Kateřina, má již několik let uloženou urnu s popelem své matky ve skříni. V tomto jejím rozhodnutí se mísí neochota řešit se zbytkem rodiny místo uložení urny a „radost“ z toho, že má svou maminku blízko sebe.

Vzpomínkové rituály
K rozšířenému vzpomínkovému rituálu patří do dnešních dní Památka zesnulých, Dušičky, připadající na 2. listopad. V České republice má charakter tichého svátku spojeného s individuálními vzpomínkami na zesnulé. Kolem tohoto data jsou navštěvovány hřbitovy, na hrobech jsou zapalovány svíčky a pokládány květiny. Mnozí lidé však na hřbitovy nechodí a vzpomínají na své zemřelé doma. „Když doma zapaluju svíčku, tak si vzpomenu na babičku,“ říká jedna z oslovených. Důvody, proč mladí lidé, které jsem ve svém výzkumu oslovila, hrob nenavštěvují, jsou rozdílné. David, Romana a Tereza nevědí, kde se hrob nachází. Ale i kdyby to Tereza a Romana věděly, tak by ho nenavštěvovaly, protože nemají rády hřbitovy a na zemřelou babičku raději vzpomínají na jiných místech. Rodina zemřelého Jáchyma si výslovně nepřála, aby jeho spolužáci věděli, kdy se uskuteční pohřeb a kde bude mít hrob. Tímto mohou vyjadřovat postoj tabuizace smrti, kdy se při pohřebním obřadu nechtěli setkat s jeho spolužáky. „Chodím na hrob, ale ne moc často, tak 4x do roka. Já se tam totiž bojím…, protože tam vidím její fotku, urnu s jejím jménem a jsem hrozně nešťastná, že je tam, a ne se mnou. Na ten hrob jsme totiž chodily spolu, když jsem byla malá, je tam pochovaná její maminka s tatínkem… Pokaždý, když tam jsem, mě to zasáhne stejnou silou,“ říká Darja.
Martin Heřmanský poukazuje na to, že lidé častěji vzpomínají na své zemřelé zapalováním svíček bez konkrétního důvodu nebo prostřednictvím tzv. domácích oltáříčků. (Heřmanský 2003) Mohou nahrazovat pozůstalým hrob a nabývat nejrůznějších podob. Takovým „oltáříčkem“ může být i fotografi e zesnulého či péče o předměty, které mu patřily. Například pro Romanu je takovýmto vzpomínkovým rituálem zalévání květin, které patřily babičce. Vzpomínkový rituál může být vykonáván kdykoli po smrti blízké osoby, není vázán pouze na období truchlení, je připomínkou, která ale nemusí být bolestná.
Přestože jsem se pozůstalých dotazovala nejdříve jeden rok po smrti blízké osoby, všichni na ni stále vzpomínají a udržují soukromé rituály. Na zemřelé již nevzpomínáme kolektivně. Každý si svým zármutkem prochází sám, chybí návod, jak ho zvládat. Zůstává možnost obrátit se na psychologickou literaturu nebo na odborníky.


Literatura: Heřmanský, M. (2003). Domácí oltáříčky. In: Lidé města, XII, 2003, s. 121144 Haškovcová, H. (2000). Thanatologie. Praha: Galén Ariés. P. (2000). Dějiny smrti, II. díl. Praha: Argo Elias, N. (1998). O osamělosti umírajících. Praha: Nakladatelství Franze Kafky Harrison, T. (2003). Druhá strana smrti. Praha: Návrat domů

Článek připravil/a:
Redakce Umírání.cz